Muži v offsidu

"Celá rodina pohromadě. Smí se to vůbec? Já bych to policejně zakázal." Perla české kinematografie. Nebýt příšerné kamery, která Jindřicha Plachtu zabírá jenom od krku dolů, bylo by to za 5*. Zajímavost: Karel Poláček souhlasil s natočením filmu jen pod podmíkou, že roli pana Načeradce bude hrát jeho přítel, Hugo Haas. (20.11.2008)

Já mám sice film rád a dokonce jsem viděl divadelní představení inspirované knihou Poláčka, ale tento film asi úplně k mým oblíbeným patřit nebude. Neřekl bych, že je to zrovna úplně povedená komedie. Pokud se pozorně zaposloucháte dá se poznat, že některé dialogy jsou trochu zmatené. Hlavně mezi Načeradcem a jeho ženou. Na druhé straně se fotbal ve většině prvorepublikových filmech nezobrazuje, takže tohle je jedna z mála příležitostí nahlédnout i do této stránky veřejného života před skoro sto lety! A tak bylo třeba pro mě mimořádně zajímavé vidět lunapark s s horskou dráhou. Nikdy bych neřekl, že něco takového ve třicátých letech už existovalo. Film se asi natáčel ve spěchu nebo, jak píšou zajímavosti, nebyl původně v plánu, takže i příprava na něj nejspíš nebyla silná a natáčení probíhalo rychle. Je to poznat. Například kamera sem tam zabírá postavy jen částečně a některým tak nevidíme hlavu. Přes nesmírně zajímavé téma - na tu dobu, je to pro mě osobně čistě sonda do jinak málo zfilmované oblasti našich dějin. (29.06.2020)

Poláčkova knižní předloha mě do svého světa radostného života vtáhla naléhavěji, přesto i tento film znamená příjemné odreagování a vylepšení nálady. Kamera si dokáže vyhrát s možnostmi a detaily. Herecké výkony jsou nadprůměrné a plné živočišnosti, byť mi zamilovaný mladík do své role příliš nesedne. Fotbal vždy dokázal vzbuzovat hluboké vášně a horlivé fandění zanícených fanoušků. Fotbal spojuje i rozděluje, fotbal dává i bere. Fotbal přináší smutek i bezprostřední radost. Hlavním milovníkem a oddaným příznivcem fotbalového týmu Viktorie Žižkov je mladý nezaměstnaný muž Eman Habásko (příjemný Eman Fiala). Je odhodlaný čelit životu čelem, navíc díky fotbalu jeho osud nabírá ten správný a spořádaný směr. Hvězdou filmu je židovský obchodník a zapřisáhlý zastánce fotbalistů Slavie Praha Richard Načeradec (vynikající Hugo Haas). Je to laskavý morous, kterému určuje vnitřní rozpoložení výkonost a výsledky jeho zamilovaného fotbalového klubu. Káže a hladí. Nemůže chybět Emanův starostlivý otec a poctivý krejčí Habásko (dobrý Jindřich Plachta) a jeho manévrování s vlastní svobodou a životem. Poslední výraznou postavou je holič Šefelín (skvělý Theodor Pištěk), se svojí cestou pomsty pošpiněné rodinné cti a osvobozujícím sblížením se starým Habáskem. Z dalších rolí: Načeradcova diktující a milující manželka Hedvika (Jožka Vanerová), vytrvalá vdavek chtivá vdova Ouholičková (zajímavá Betty Kysilková), veselá Šefelínova dcera Emilka s novou vážnou známostí (Jiřina Štěpničková), její starostlivá maminka (Ella Nollová), zarytý příznivec Sparty Praha pan Hátle (Jaroslav Vojta), či Josef Laufer v roli sportovního komentátora. Pozorovat neúnavné podání zejména těch několika herců je úchvatnou podívanou. Film baví svou bezprostředností a humorem, který je konejšivý a radostný zároveň. Pozor na nudící se vdovy! (19.08.2016)

"Kouknou, pane rado, já mám nemocný srdce, tak mi doktor nakázal, abych dělal nějaký sport, a tak chodím na kopanou !! Kdybych se chtěl rozčilovat, tak sedím doma a bavím se s paní Načeradcovou.." ;) Jeden z úplně prvních sportovních bijáků mě dodnes nesmírně baví, skvostně odehraná adaptace Poláčkova kusu.. Taková doslova sešívaná Haasovina, tradičně až přes okraj nahláškovaná.. Inneman, formálně zde neskutečně zajímavý, ovšem baví spoustou metavtípků a intertextovek.. (24.03.2019)

Česká komedie z počátků zvukového filmu. Ovšem to, že se zvukové filmy v Československu točily teprve dva roky, na ní vůbec není vidět! Zásluhu na tom má určitě hlavně Hugo Haas (na třicet rozhodně nevypadá), kterému psal Poláček scénář nepochybně na tělo. "Co se chce po mně? Chce se ze mě trhat kusy nebo co?" se stalo naším rodinným heslem. Ale i (nepochybně) občas improvizující Jindřich Plachta - a pak hlavně Poláčkův jazyk. Pak člověk odpustí i Jiřině Štěpničkové její prkennost. "Ó zelený trávníku, tak jsem tě vídal ve svých snách!" (17.05.2002)