Na prahu války

Jednu věc prostě nepochopím: Proč poslední sekvence filmu o odpírači vojenské služby a přísahy Hitlerovi, katolickém blahoslaveném Franzi Jägerstätterovi, patří citátu od M. A. Evansové, známé pod pseudonymem George Eliot, která kromě toho, že žila nemravně, odmítala i křesťanskou víru! Jistě režiséra T. Malicka vedla k tomuto rozhodnutí nějaká hluboká myšlenka - třeba velkolepý úmysl, aby film oslovil i bezbožné! - ale můj chabý rozum tohle odmítá přijmout! (05.02.2023)

Na prahu války jsem už nezvládla dokoukat až do úplného konce, vzpíralo se to ve mně. Malickovi žehnám napořád za Tenkou červenou linii a Strom života, jsou to pro mě fenomény, u kterých mi jde mráz po kůži. Ale přiznávám se, že od K zázraku (2012) dál už mu nerozumím, nebo mě totálně míjí, připadá mi doslovný, polopatický, přeslazený, triviální!, uhranutý vším od mravence po kosmos jako nějaký vymeditovaný poblázněný rádoby-buddhista, nebo jak to říct, ale bez osobního přesahu, autenticity. Zkoušela jsem každý další film, co pak natočil, a připadá mi to příliš adorační a banální zároveň. Moc se těším, že ho tohle období jednou pustí, a posune se někam, kde se na něj zase dokážu naladit. *~ (14.01.2022)

Malick směle kráčí směrem k Bellu Tarrovi v tříhodinové meditaci nad svědomím a skromností, nacistickým lágrům a malosti lidí navzdory. A Jörg Widmer za kamerou čím dál víc dohání svého mentora a duchovního otce Lubezkiho. Ani tady jeho kvalit zdaleka nedosahuje a má se pořád co učit, jeho volné létání světem s širokým sklem z filmu technickými nedostatky občas nepříjemně vytrhne, ale většinu času zvládá na výbornou, a z oprýskaného vězení i z nádherné alpské krajiny komponuje fascinující a vtahující obrazy, aniž by se zpronevěřil civilnímu tónu filmu. A mám fakt radost že Malick po svých třech posledních filmech opustil takřka bezcílné proudy myšlenek odnikud nikam a soustředil se zas na nějaké konkrétnější téma - a co víc, tak silné. 8/10 (04.11.2020)

„VĚŘÍŠ V TO, ZA CO BOJUJEME?…“   Úvod, že jsem to málem vypnul….Artově poetický – kurva na mě až moc! A ty vole – vono furt! Manžel na vojně. Krásný záběry přírody. Krásný záběry vesnice. Krásný záběry pracujících žen…. Si říkám… kurva má to skoro tři hodiny, na co jako budu furt koukat? Takže jsem to vážení přátelé po půlhodině vzdal. Asi můj druhej film, kterej jsem nedokoukal! Na tohle já fakt nemám. Sorry Malicku! (02.12.2022)

Typický Terrence Malick. Vďaka úžasnej kamere sa stávajú hlavnými hrdinami hoci aj kôš jabĺk, polámaný drevený plot, mrežované okno či pole zlatých klasov. Vizuálna báseň. Avšak čo z toho, keď tá báseň je zase raz dadaizmus. Krásna alpská príroda, dych vyrážajúce scenérie, skvelé interiéry aj kostýmy. Avšak čo z toho, keď slúžia zase raz tomu istému účelu. Strom života bolo prelomové dielo, následne režisér predviedol totálny zásek, našiel si proste tvorivý štýl, z ktorého sa už ani o centimeter nepohol. Najtragickejšie je sledovať scény, v ktorých herci evidentne dostali inštrukcie „robte si, čo chcete, hľaďte si do očí, hladkajte sa po tvári, pobehujte splašene ako deti v materskej škole, hlavne nech to pôsobí autenticky“. Lenže práve tieto scény vôbec autenticky nepôsobia a autorský zámer z nich čpie na sto honov. Prečo teda dávam štyri hviezdy? Asi kvôli tomu čerstvému alpskému vzduchu, ktorého som sa pri sledovaní nadýchala. (11.03.2020)