Snídaňový klub

Akademie a účelovost z toho jde cítit na sto honů. Přesto, jak jsou ty karty ortodoxně rozdané a hra s nimi tak přímočaře rozehraná, ten filigránský půvab postav a jiskření mezi nimi mě natolik zaujal, že se vůbec nedivím možné kultovnosti díla ve vybraných kruzích :-). No a pak Simple Minds a jejich "Don't You (Forget About Me)"...wow! (27.01.2011)

Zcela určitě jeden z nejlepších filmů o středoškolácích. Divadelně rozehrávané dialogy, které divákovi postupně odkrývají kdo je vlastně kdo a zároveň že nikdo není pouze tím za koho se vydává. Režisér John Hughes byl v 80. letech docela pojem. Hudba je geniální, po hříchu se ve filmu vyskytuje pouze sporadicky. Překvapí že Judd Nelson to nedotáhl v kariéře dále. Zážitek 75% (28.03.2015)

Přes zábavnou slupku a uvolněného ducha, není Breakfast club ani trochu mělký. Film zobrazuje pět jedinců, kteří jsou nuceni být společně uzavřeni po škole a kteří snad ani nemohou být odlišnější. Máme zde sportovce, šprta, rebela, královnu krásy a weirda. Na těchto prototypech pak tvůrci velmi efektivně ukazují, že každé podobné povrchní dělení je vlastně naprosto nesmyslné, protože zcela jistě je každý z nás složen z mnoha „součástek“ a naše osobnosti formuje v průběhu let mnoho zkušeností a jsou ovlivňovány mnoha faktory. Těmi mohou být rodinné zázemí, školní kolektiv, nebo sám boj s obrazem, který si o nás vytvořili druzí a který můžeme, pokud si nedáme pozor lehce přijmout za svůj. Breakfast club je tak především o hledání vlastní identity v období dospívání a všechna čest autorům za tak empatické zpracování života teenagera bez banalit, nebo zjednodušování. (20.01.2017)

Generačné Hughesove filmy (s výnimkou "po funuse" uvedenej BÁJEČNEJ CHVÍLE) minuly československú mládež obrovským oblúkom a ja sa tomu s odstupom času ani nečudujem. V tej dobe sme ja a moji spolužiaci frčali na úplne iných filmoch o úplne iných témach. Jediné čo pretrvalo je nesmrteľný hit od SIMPLE MINDS. (10.9.2023) (10.09.2023)

Už v o rok staršej komédii Sixteen Candles Hughes mierne naznačoval dramatické sklony, ale až tu ich naplno rozvinul. The Breakfast Club totiž nie je žiadna priamočiara 80s komédia (ako som predpokladal), ale komediálna dráma. Na to druhé som si musel trochu zvykať, ale v konečnom dôsledku film funguje v oboch rovinách. Hughesovi sa darí z pôvodne veľmi nesympatických postáv vykresať hrdinov a symboly mladíckej rebélie. Na druhej strane film má niekoľko skutočne vtipných scén a skvelý synth popový soundtrack navyše (skvelá pieseň Waiting od E.G. Daily). A strašne žeriem nevinnú tváričku Molly Ringwald! Breakfast Club je skvelý film, len od neho netreba očakávať žiadnu ďalšiu Summer School, žiadnych ďalších Sixteen Candles, žiadnu ďalšiu Weird Science ani nič podobné. (04.08.2007)