Pelíšky

Nádherný film, který ač vypráví o době hodně minulé a hodně nevlídné, oslovuje všechny věkové generace a navíc srší vtipem. Hlášky typu "Proletáři všech zemí, vyližte si prdel", "Víš co, Sašo? Jdi do prdele!" nebo "Hm, pěkný kozačky, takový by se hodily mojí mámě" již brzo po uvedení do kin zkultovněly. Nemá cenu říkat něco víc, protože nevěřím tomu, že na tyhle stránky zabrousí někdo, kdo tenhle film ještě neviděl. (05.04.2003)

Zdanlivá rodinná pohoda v zdanlivo obyčajnom českom filme, ktorý urobil z Jana Hřebejka režisérsku hviezdu a stal sa klasikou podstatne rýchlejšie, než je obvyklé. A rozhodne zaslúžene. Úplná klasika, nedostihnuteľný film dvojice Jarchovský - Hřebejk. Hlášky Kodeta, Polívku, Holubovej a ďalších naozaj zľudoveli, scenár je teda najsilnejšou stránkou. Ten film má ale samé silné stránky, vrátane tej tragikomickosti, tak typickej pre český film 90. rokov. (09.12.2012)

„Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!” –– Pro mě bezesporu nejlepší film české kinematografie vůbec. Už jenom ta skutečnost, že mě dokázal natolik chytit za srdce svým dokonalým kouzlem tehdejší doby, že jsem se do ní chtěl byť jen na krátkou chvíli podívat, mluví snad už za hodně. Pokud k tomu však přidáme životní roli Jiří Kodeta (čest jeho památce) a všeobecně skvělé herecké výkony, brilantní scénář perlící jednu glosu za druhou a výbornou Hřebejkovu režii, znamenají pro mě Pelíšky film, na nějž se můžu dívat stále dokola a dokola a stále jej budu obdivovat. A při scéně, kdy Kodet hraje českou hymnu, mi pokaždé naskočí husí kůže. (24.07.2008)

Jeden z klenotů české kinematografie, který skvěle reflektuje dobu i mentalitu a obsahuje velké množství scén, které sice na první pohled vypadají jako nezávazná konverzační sranda, v kontextu událostí ale získávají na síle. Škoda jen, že neustálým omíláním se omílají i hrany tohoto snímku a jeho jedinečnost dostává na frak. měl by číhat v ústraní a vždy ve správnou chvíli vystrčit růžky a zdrtit svojí sílou. Protože jako jeden z mála českých filmů má tu moc. (08.10.2010)

Vrchol Hřebejkovy (ale i obecně porevoluční české kinematografické) snahy o vyrovnání se s vlastní problematickou národní minulostí (samozřejmě do doby, než vznikly Špačkovy Pouta, která se snaží k tématu přistupovat ale z úplně opačné strany). Už sám symbolický název, metaforicky odkazující k snaze vytěsnit existenciální úzkost a tlak normalizační reality útěkem do hájemství svých bytů, zmizet před tíživým tlakem režimu a izolovat se od něj v rodinném soukromí, ve svém pelíšku... Achillovou patou a kontroverzním místem filmu je přílišná snaha bagatelizovat nemorální a ve své podstatě zločinné chování některých postav a navodit uměle nostalgický a smířlivý tón filmu, který by jinak pojmenováním bolestných míst národ nutně rozdělil na oběti a viníky. Ideový záměr tvůrcům bezezbytku vyšel, vznikl film krásný ve svém konejšivém ohlédnutí zpět a v optice nostalgického vzpomínání bylo špatné povětšinou zapomenuto a torzo hříchů odpuštěno. Leč jak pravým jménem pojmenovat charaktery těch několika kontroverzních postav - nebyl lampasák (a ve své omezenosti až okouzlující furiant) Šebek (excelující Miroslav Donutil) spíš vlastizrádce a jeden z hlavních strůjců? A ředitel školy Saša (životní role Jaroslava Duška) spíš bezcharakterní a bezpáteřní s režimem kolaborující sviňák? A nakonec třeba bodrý příslušník Veřejné bezpečnosti (Miroslav Kaman) ve skutečnosti sprostý vrah? Je jasné, že tvůrci zamýšleli svět obou ústředních rodin (Šebkovi x Krausovi) jakožto kontrapunkt, jejich symbolická dualita je prvoplánově zjevná, ale záměrně byla setřena bipolární ukotvenost této dvojice a v podstatě se nedá určit, kdo z nich je vlastně ona pozitivní část. Jistě, primárně Krausovi, rodina válečného veterána, masarykovce a účastníka nekomunistického odboje, jenže coby neurotický pedant Jiří Kodet ve své roli smazává onen pozitivní podtext. Všichni jsou tu vlastně ,,blázni" a jediný normální (a příběhově fixní bod je postava rebela, budoucího emigranta, tedy skutečné české elity - Eliena, jehož neukotvenost ve společnosti z něho dělá morálně nerelativizovaný charakter). Hřebejk divákovi představuje postavy záměrně v komických situacích (velmi přesně odpozorovaných), a tak se mnohá lidsky odpudivá vlastnost promění v úsměvnou (duševní ,,lampasáctví" majora Šebka...). Většina scén je ovšem mimořádně přesvědčivá a před divákem tak pozvolna krystalizuje cosi z typické české povahy. Očividné zaměření na detail, ona fragmentární dějová drobnokresba (proti níž stojí po formální stránce např. celkový záběr na prostranství před školou, k němuž se film cyklicky vrací) dává tušit, že uměleckým záměrem bylo toto symbolické zobrazení naší každodennosti povýšit na nadčasové dílo vypovídající o identitě národa, dostat se obrazně pod povrch věcí, vyslovit se k zásadnímu údobí našich dějin... Vyrovnat se s těžkým dědictvím doby se Hřebejkově snímku sice nepodařilo, vznikl ale výjimečný a silný film, jeden z nejlepších novodobé (svobodné) éry... A to není málo... (01.01.2008)