Nechajte spievať Mišíka

Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50% (13.03.2017)

Překvapuje mě, že tady nikdo nezmiňuje nesympatického a arogantně působícího Adama Mišíka, jeho protivně přehrávaný smích během rozhovoru přes Skype s bratrem Vládi Mišíka, a jeho desetkrát "jako" v jednom z jeho vstupů. Zatímco dcera a prvorozený syn působí poměrně normálně a skromně, Adam se jeví jako totální pozér, a to ještě namachrovanej. Jinak dokument celkem příjemný, možná některé pasáže trošku zdlouhavé, ale připomenutí nemalého počtu písniček mě potěšilo (no ale ještě aby tam nebyly). Olin zamlada a archivní záznamy ze 60. a 70.let taky. Slepice mi nevadila. (16.10.2017)

Myslím, že je tu třeba zásadně odlišit Mišíka jako osobu a Mišíka jako dokument. Jetliže je osoba OK, potom je dokument NOK, a navíc se domnívám, že je to jeden z příkladů špatně natočeného dokumentu. Nevadil mi pohled na slepice a povídání o nemocích, které by logicky mělo ústit do ptačí chřipky, ale nepřítomnost nějaké jednotící myšlenky (pokud tam vůbec nějaká byla) začleněné do nějakého nosného kontextu. Zpočátku jsem si myslel, že to bude právě ono "Nechte zpívat Mišíka", ale to se nestalo, naopak tu nastala spousta hrubých spojení a vtahů (např. když při Kainarově lyrické písni "Stříhali dohola malého chlapečka" ukázala Němcová oportunisticky hlavu malého kluka u holiče, a nikoli třeba "růžovou bandasku stavěnou na vincka chcípáčka"). Pozn. 1: S Mišíkem jsem se sešel třikrát, vždycky o koncertních přestávkách v žďárské sokolovně (Matadors, George and Beatovens - po koncertním turné s Karlem Dubou, Blue Effekt - to byla velká akce, v hlavním sále hrála kapela k tanci a poslechu, o patro výš jsem měl diskotéku, dole se promítaly filmy a hrálo se divadlo). Vláďa Mišík byl vždy skromný, upřímný a sdílný, mluvilo se o hudbě a jeho místu v ní. Nikdy jsem mu nedal kolíček na prst... Pozn. 2: Hned druhý den jsem viděl dokument o Luc Bessonovi, ke kterému (narozdíl od Mišíka) žádné sympatie necítím. Nicméně (opět na rozdíl od něj) Besson "vypadal" jako živý člověk, kdežto Mišík jako němcová archiválie (němec = němý, člověk nemluvící naším jazykem). Dále viz Matty. (12.03.2017)

Aj Vladimír Mišík je len človek s chybami a chorobami, tak je znázornený aj v tomto dokumente, za ktorý som vďačná. Jeho hudba ma s prestávkami sprevádzala celý život. Či to bol Blue Effect, Flamengo, Etc.., z každej jeho éry pochádza minimálne jeden výborný album, s aspoň jednou krásnou pesničkou. V dokumente ich mohlo byť použitých viac, ale LP doma to istia. (20.09.2023)

"Mišík se nám takhle hezky mrcasí mezi hvězdami." Hudbu slovenského Američana Vládi Mišíka jsem měl vždycky celkem rád, ale je hodně interpretů a kapel, které jsem měl radši. Ovšem ta hudba a vzpomínky spoluhráčů byly asi tím jediným, co mě na tomto dokumentu bavilo. Celé to hledání otce, pózující slepice, zátiší s lednicí a vlastní planetka šli trošku mimo mě. A taky jsem tam viděl něco, co nevidím rád - ulhaného zrzavého dramatika a chlastajícího umělce s modrou knížkou a nekonečnou touhou po svobodě. Zkrátka jsem přesvědčen o tom, že jakýkoli koncert pana Mišíka, samozřejmě nejlépe zakázaný, by mě bavil víc než tento dokument. (10.05.2017)