Dancer

Tohle je dokument, který se nebojí ukázat osobnost geniálního tanečníka ve všech jeho podobách, tedy i ve chvílích, kdy padá na zem, mnohdy svou vinou. Sergei se nebál na sebe nechat koukat kameru a ukázal nám sebe skutečně ve všech nuancích. A sledovat ho, jak tancuje... To se musí líbit i mě, i když balet nemám rád. (19.01.2018)

Sergeje Polunina jsem předtím neznal, balet nesleduji, ale nic proti němu nemám. Dokument jako takový je zajímavý i pro baletem nepolíbeného diváka a i když nepoznám o kolik byl Sergej lepší než jeho konkurenti, jedno z dokumentu doslova sršelo. Toho utrápeného a nešt'astného mladíka, o tolik jiného než v dětství veselého kluka, z něj udělaly velké ambice jeho rodičů, převážně mámy. Bohužel tenhle tlak rodičů dokonce i na malé špunty, vidí člověk kolem sebe dnes a denně. (08.05.2017)

Tyhle dokumenty se tak těžko komentují, protože pronikají srdcem a to nejde mluvit ani psát, pouze plakat. Mně se to stalo několikrát, ale když přišel moment jeho Posledního tance, který komentoval Sergej slovy : "Když jsem tančil na TAKE ME TO CHURCH s nikým jsem nemluvil. Natáčelo se to mnoho hodin a skoro celou tu dobu jsem brečel. Hlavou mně běželo úplně všechno............čeho zanechávám......", to byla chvíle, kdy se mně obrazně zastavilo to mé srdce a tekly mně slzy jako hrách..... (21.01.2017)

Nadchlo mě, že to není jen film o tanci a o jednom nesmírně talentovaném, i když ne zrovna šťastném, klukovi. Jsme svědkem velkého sebeobětování celé jeho rodiny, což nakonec vedlo k odcizení a k jejímu rozpadu. Stojí to vůbec za to? A jaký závazek má umělec ke svému talentu? Je opravdu povinen mu všechno obětovat, i když vlastně nechce? (22.11.2019)

Přestože jsem měl z klasického baletu strach (stálý stav), a před dosahováním vrcholů lidských možností (co nejvýš vyskočit a co nejvíckrát přitom zatřepetat nohama) bych raději přednost nějakému modernějšímu pojetí (třeba Merce Cunninghamovi, kterého jsem viděl naživo nebo Píně ve filmu Wima Wenderse), a téměř celý film sdílel se Sergejem Poluninem jeho pochybnosti o tomto métier (především co do pevného uspořádání prvků a jejich opakování), se mi dokument (spíš než životopisný film) Stevena Cantora líbil a závěrečná kreace na protináboženskou písničku Ira Holziera "Take Me to Chruch" (já se vyzpovídám ze svých hříchů a ty si nabrousíš nůž) mě dokonce uchvátila. Tak nějak jsem to možná i považoval za labutí píseň (kdo chce, tak jezero) tancování sholým zadkem a nápytelníkem. (27.03.2019)