Dancer

Po zhlédnutí jsem si musela dát pár dní pauzu, abych si ty všechny pocity a emoce mohla v hlavě uspořádat. Bylo to pro mě hodně emocionální a neustále se ve mě mísil smutek a radost, deprese a nadšení, bolest a krása, neuvěřitelný talent a zároveň totální ztracenost v životě. Ovšem to co mi nejvíc rezonovalo celou dobu v hlavě bylo - Stálo to všechno za to?! Matka si vyprojektovala svůj nesplněný sen do syna, který se sice stal geniálním dancerem, ale za jakou cenu! Sergej je podle mě naprosto ztracený ve svém životě, přišel o svou rodinu a její lásku a ať si myslí kdo chce co chce, bez láskyplné náruče se člověk velmi těžko uplatňuje v životě. Nicméně je to geniální tanečník, který ovšem neví kam se má vrtnout. A to se ukazuje v dnešní době, kdy vede jeho cesta celkem do pekel z čehož je mi opravdu smutno... Jeho Poslední tanec, ale zůstane nesmrtelným i když má dnes vytetované tři portréty Putina na svém těle, je ženatý a má dítě... Za mě totální emocionální dojeb a 100% (25.02.2023)

V dokumentu mě nejvíce bavily ukázky Polunina při tanci. Zbytek je naprostý průměr (možná i méně), který se objevuje ve většině životopisných dokumentů. Dramaturgické uchopení mluvených pasáží mi přijde hodně slabé. Naštěstí je ve filmu tanečních či pohybových pasáží dost na to, abych nebyla vyloženě zklamaná. (02.06.2017)

Devadesátiminutový šílenství. Emoční a dokonalý psychický rozložení v hodině a půl dlouhym filmu, u kterýho se vám střídají emoce podobně jak ženské v klimakteriu. Bravurní pohled do života Sergeje a celé jeho rodiny. Ukázka neskutečně obětavých činů, které ve výsledku proměnili Sergeje v něco, čím a kým je dnes. Ukázka neskutečně obětavých činů, které poukazují na to, proč se věci staly tak, jak se staly, které vysvětlují a zobecňují asertivitu a chování tanečníka, jenž se dostane na vrchol své kariéry ve dvaadvaceti letech. Na vrchol, ze kterého není kam dál stoupat. Který dosáhl toho, čeho chtěl. Nebo chtěli ostatní? Depresí, slzami, pílí a samotou prolezlý snímek, rozhodně jeden z nejlepších biografických filmů, které jsem doposud viděla. (08.10.2017)

Na můj vkus poněkud mýtotvorný portrét skvělého tanečníka. Bohatý dokumentační materiál úspěšně zjednoznačnil (s ohledem k organičnosti baletního projevu přímo "geometrizoval") Poluninovu cestu k tanci a s tancem, aniž by naznačil, co všechno se může za předloženou tváří skrývat, ba ani nepřipustil svým uzavřeným vyprávěním žádné tajemství, kterým počíná a jímž se tvaruje osobnost. Stejně tak jsem čekal, že bude větší prostor věnován tanci samému (s nímž se Polunin konfesijně ztotožňuje); jakkoliv plastická reflexe drilu a tělesné metamorfózy mé očekávání nenaplnila. Obraz takto podaný žel portrétovaného vzdaluje... PS: Při sledování tohoto snímku jsem si několikrát maně vzpomněl na první, v zásadě nelíčený, prostý rozhovor s Darjou Klimentovou, který jsem vyslechl: bylo v něm tolik zneklidňujícího a tázavého, že dodnes slyším její jméno rezonovat několikanásobnou ozvěnou a lituji, že jsem ji nikdy na vlastní oči neviděl tančit. (02.08.2017)

Netušila jsem, kolika démony je zmítán nejlepší baletní sólista páru uplynulých let. Ani to, že ho k tanci vlastně donutila jeho ctižádostivá matka. I za cenu rozpadu rodiny a zanechání dospívajícího syna samotného v cizině. Dokument určitě stojí za to vidět, je o vnitřní síle, o kráse tance i o nekončícím smutku, kterým je celý protkán. (10.03.2020)