V každém pokoji žena

Velmi civilní, nenásilně vyprávěný příběh komunity žen žijících na "svobodárně", plynoucí velmi volně, nicméně nenudící. Z filmu sice čiší snaha tvůrců vyprávět z pohledu ženy, ale ve chvíli, kdy už to začíná být přehnané, režisér sundá nohu z plynu a udrží míru dobrého vkusu. Role jsou psané přímo na těla herců, takže se známí herci objevují ve svých typických rolích (Moučka, Brabec, Maciuchová atd.) Nezáleží ani tak na tom, jak film dopadne, důležitá je spíš atmosféra a pocit provázející sledování. Pokud to sedne, je to příjemný zážitek. Věřím ale, že řada lidí bude snímek sledovat s naprostým nepochopením. Je z jiného světa, který i já pamatuji jen v hrubých obrysech. Přesto na mne ten svět velmi dobře zapůsobil. 75% P.S. Po přečtení ostatních komentářů mám pocit, že jsem viděl úplně jiný film... (20.05.2011)

Jsem mírně zděšen. Proč? Protože se mi to líbilo a cítím, že něco ve mně není v pořádku. Tohle je totiž typický představitel normalizačních filmů.  Tedy filmů s dějem o ničem a to totálně o ničem. Jenže já právě v ten čas co jsem to viděl neměl náladu nad ničím přemýšlet, takže mi to perfektně sedlo. Už jen ta úvodní písnička zpěvačky Robové a do toho prostřihy na Prahu roku 1974, ulice, lidi.. vás pokud se necháte unese do slušného dobového feelingu..  Mojí Prahu mého dětství. Takhle ji znám, takhle si ji zhruba pamatuji. Točilo se v místech, která velmi dobře znám, kousek od mého bydliště. Jako prcek jsem neřešil politiku, netušil jsem co za sráče vede zemi a netušil, že ti hodní pohraničníci střežící můj klidný spánek na hranicích by mně klidně odpráskli ákáčkem za opušťák a Primky kdybych chtěl ilegálně opustit ten socialistický ráj. Zkrátka krom pár vzpomínek že nebylo v obchodech to či ono, mi jako dítěti tehdejší svět připadal normální. Díky tetě v USA jsem věděl, že existují i jiné světy, ale USA mi tehdy byly vzdálené podobně jako Měsíc... Zkrátka jsem si žil jako dítě Dr. Husáka docela dobře a čím dál více na mne z těchto filmů dýchá jakýsi podivný sentiment zašlých časů, časů bezpečí, časů kdy se dalo schovat u rodičů pod peřinu když jsem měl dojem, že v pokoji je bubák... A tak díky těmto dávným pocitům, které mi připomínají ty dobové obrazy ulic, aut, účesů, módy, hudby se t ve mně divně tříští s vědomím toho ostatního co vím dnes. Že právě to byl záměr těchto filmů, řešit problémy běžných lidí, vztahy, práci, hlavně ne žádnou politiku, nebo připomínat, že přivandrovalci Sověti tak nějak zapomněli v roce 68 odjet... Příběh sám je dost přiblblý, je to v podstatě několik krátkých epizodek žen žijících v ženském domově. Ninadel to ve své recenzi popsala naprosto přesně. Jenže já mám slabost pro mladou Rapaičovou, ještě větší pro mlaďounkou Hanu Maciuchovou a úplně nejvíc největší pro nádhernou Martu vančurovou. Takže tyhle 3 kočky + dobové prostředí i takovému dějovému nic u mně vydělalo na 3 tlumiče autobusu RTO. * * * (06.08.2021)

Výborný materiál na analýzu zoufalství znormalizované barrandovské nemohoucnosti. Neskutečně slabé, blbé, tendenční. Zdánlivě moderní současný příběh spíš připomíná vzdálenou vzpomínku na cosi levicového z doby dávno minulé. Nesourodá společnost nájemnic Ženských domovů definuje své a sousedské osudy výhradně podle úspěšnosti ve vztazích. Zlatý grál je zajištěný manžel. Děsné už jsou jenom ty profese, které ovlivňují povahy jednotlivých postav, autoopravářka Vlasta Bezděková (vyrovnává se s potřebovou nového vztahu po té, co její muž koketoval s emigrací a zároveň se snaží o dodělání matury, nevýrazná Ida Rapaičová), odborová funkcionářka Anežka Faltová (je více než ochotná se znovu provdat za muže, se kterým se už jednou rozvedla, vysloveně trapná stárnoucí Antonie Hegerliková), Zuzana Šmídová, úřednice Čedoku (si lže do kapsy, zatímco už tři roky se skrývá jako milenka ženáče, začínající Hana Maciuchová), prodavačka nábytku Soňa (naivní dívka z děcáku hledá místo na slunci, jako vždycky nemístně éterická Marta Vančurová)... Je to divácké peklíčko. Těmi seladony pro tyto grácie jsou takové partie jako Satoranský, Brabec, Moučka nebo Teplý. Takže proč si takový zážitek zkusit? Snad jen pro doplnění povědomí o přehledu tvorby roku 1974, aby člověk viděl ty marné výkony tehdejší plejády oblíbenců a ukonejšil se drobnými etudami komických starých v podání sousedského dua Evy Svobodové a Marie Rosůlkové. Celý ten nápad byl nad možnosti Balíkova neexistujícího talentu. (09.02.2021)

Velmi typický film Jaroslava Balíka, studený a nepřesvědčivý. Jeho biografie tady na čsfd opomíjí jeho silnou normalizační roli (patřil s A. Kachlíkem a V Matějkou ke špici, pokud je mi známo - taky točil rok co rok film, což vyžadovalo být hodně dobře zapsán a taky dobře platit) a tvrdí navíc očividné nepravdy o značných úspěších jeho normalizačního období - filmy JEDEN STŘÍBRNÝ, STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA, KONEČNÁ STANICE, 1981 žádnými úspěchy kromě socialistických festivalů neoplývaly a do kina se na ně nechodilo. . Balík nebyl tak neschopný jako Kachlík (což je zase třídu nad Traplem apod.), ale jeho filmy jsou jeden studenější než druhý a V každém pokoji žena je toho dokladem. Příběhy žen a dívek v Ženských domovech (dnes po privatizaci hotel), jsou položeny vedle sebe, nijak se podstatně nepropojují. Ida Rapaičová, která hrála již v Balíkově filmu Ta třetí zde hovoří česky s milým slovenským akcentem a řeší si citové problémy mezi parťákem v továrně ( jako vždy nesmělý Jaroslav Satoranský) a rázným manželem Vladimírem majorem zemanem Brabcem, který se vrací z práce v cizině a očekává, že se k němu IR vrátí. Jasně že vyhraje továrna a v poslední scéně objati odcházejí s francouzákem v ruce montážní halou mezi autobusy směrem ven. K tomu je přilepena jako vždy nesmělá Marta Vančurová, Hana Maciuchová nečekaně si řešící vztah s ženatým partnerem, Antonie Hegerlíková, která si nakonec podruhé vezme zemitého (jak jinak) J. Moučku, lehce (jak jinak) potrhlá Marie Rosůlková, mihne se Jana Šulcová, ale nudu všedního dne nic nikam nezvedne. Jedině kde se studený Balíkův styl spojil s námětem a hereckým výkonem v dobrý flim byli v této době Milenci v roce jedna, kde se krása, křehkost, smutek a odtažitost Marty Vančurvé přirozeně propojily s jejím filmovým osudem. Tady ovšem vítězí továrna (když vezme při společné opravě motorky na výletě Satoranský svou chlapsky umouněnou rukou neméně zaolejovanou ručku Idy Rapaičové, je to takové nefalšované dělnické vyznání lásky, kolem kterého krouží kamera nad širými lány obilí. Hrozný. (29.11.2010)

Tento snímek pěkně ilustruje kvalitativní propad české filmové tvorby za normalizace. Nepochybně talentovaný režisér Jaroslav Balík, který v předcházející dekádě natočil několik mimořádně zdařilých snímků (především Romeo a Julie na konci listopadu), se s tímto pokusem o charakteristiku ženské duše probořil hluboko do padesátých let, která jsou také ve filmu s patřičným sentimentem vzpomenuta (na příkladu pamětníků Hegerlíkové a Moučky), a vzkřísil řadu přežilých (a novou filmovou vlnou po právu zavržených) „uměleckých“ stereotypů. Strašlivě nevěrohodná charakterizace postav, které se zčásti napravují, zčásti propadají do hlubin svého „rozmazleného“ zla (buržoazní emigrant Cupák), se zde spojuje s křečovitou budovatelskou obrazotvorností, manifestující zdravé dělnické jádro každého správného Čecha. Opět: tak špatný a bezbarvý film, že nedokázal vyvolat ani kouzlo nechtěného. (15.04.2011)