Prázdniny pána Hulota

Svět podle Tatiho - napodruhé... ;o) . . . Silně zmatený, nervně pobíhající, neuvěřitelně nejapný... Ecce Hulot! S tímhle vytáhlým chlápkem s věčnou dýmkou v hubě a klátící se svižnou chůzí bych chtěl jet na dovolenou, desetkrát raději než s deseti nudnými kočičkami... Nejlépe pak tím jeho ďábelským přibližovadlem, proti němuž >Cililink< byl korábem silnic... ;-) . . . Tenhle film, jenž přinesl zrození pana Hulota je zkrátka geniální taškařice, nabitá bizarními situacemi a skvěle promyšlenými a inscenovanými gagy, které prostě nemají šanci zestárnout. Protože všechno to, co se na scéně odehrává, je až přízračně lidské, vlídně dojemné a nadčasově zábavné... :-) . . . Tak někdy na věčnosti! Au plage, Monsieur Hulot. Adieu... :o))) - - - - - (Poprvé viděno 3.6.2008 na ČT2, komentář zde jako čtvrtstý - 3.6.2008) (03.06.2008)

ocenenia : MFF Cannes 1953 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ Napriek nižšiemu hodnoteniu sa nedokážem ubrániť pocitu, že ma Tati začína na 100% dostávať do svojich osídiel.... jeho réžia, jeho mnohé malé drobnosti, jeho zmysel pre kompozíciu celej scény, jeho "starosvetský", nevnucujúco kritický - snáď excentricko-konzervatívny - postoj voči modernosti, to všetko z neho robí asi môj najväčší "objav" v poslednom roku (rokoch?).... (predpokladám že) každý jeho film je do posledného detailu prepracovaným dielom (absolútne sa stotožňujem s komentárom Shadwell-a), v ktorom je vtip, gag nie len v tom "hlavnom", čo sa deje pred kamerou (Tati akoby totiž "to hlavné" zámerne obaloval do celej scény, a nie sa snažil o kontrast medzi scénou aq tým čo sa v nej deje), ale množstvo malých potešení je častokrát veľmi nepatrné, a je nutné film vidieť viac krát, aby ich človek "objavil" ... paradoxne, najviac ma rozosmievali scény, pri ktorých Hulot ani nebol, alebo bol iba jedným z členov davu, pričom vyzdvihujem celý začiatok filmu (scéna na nádraží je geniálna :D ), ktorý majstrovsky vystihuje celú modernú "turistickú mašinériu".... najprv pokľudný pohľad na opustené pláže, náhle strih do staničnej vravy, kde sa húfy rekreantov (správajúcich sa ako stádo) náhlia za svojim oddychom :) .... no napriek určite kritickému podtónu, z celého filmu vyžaruje neskutočná pohoda, uvoľnenie a mix všetkých tých pocitov, ktoré si človek predstaví pod pojmom "prázdniny" ... 80% (23.01.2010)

Jestliže se v současnosti hovoří o syntéze atrakcí (akce) a narace (příběhu), Tati provedl syntézu gagů a narace. Protože jde předně o způsob, jakým se gagy začleňují do příběhu, než o gagy samotné. Zároveň se ale zdá, že příběh není podstatný – postavy nikdy nezačnou mluvit, nikdy se nezačne odvíjet děj, ač styl vršící kontinuálně jednotlivé záběry tomu klamně napovídá. Výsledkem je podívaná značeně vyprázdněná i naplněná (dáno optikou ctěného diváka). ____ Výběr kamery je přímo skvostný, až kacířsky pedantský a promyšlený, když uvážíme, že máme do činění s „pouhou“ groteskou. A samotný obraz? Ještě lepší. Dokonalá a velice ojedinělá kombinace osvětlení, které tvoří ostré stíny, a malého kontrastu mezi světlými a tmavými oblastmi způsobeného sluncem. Druhá rafinovanost se vztahuje k vzorné práci se zvuky a ruchy, později rozvitá v Playtimeu. _____ Tati, ztracené geniální dítě mezi němými groteskami a novodobými sitcomy, mezi Chaplinem a Mr. Beanem, nepříslušel k žádné generaci. Byl solitérem. Přesto v sobě spojil takové neslučitelné vlastnosti jako například vypočítavost s naivní nevinností či eleganci s postavou kolohnáta. Tak pravil nikoli Zarathuštra, ale já. (14.10.2008)

Práce za jedničku s hvězdičkou. Všechny předvedly už třicet let předtím Chaplin, Keaton nebo Lloyd, těžko ale s takovou angažovaností a kontrolou, jakou má nad filmem Tati. Mistrovská práce s diváckým očekáváním, gradací a prodlužováním jednotlivých gagů. Jestli jednou ročně trávíte týden u moře, najdete se - zobrazit hotel a okolí jako mravenčí svět s vlastními rituály a zákonitostmi je trefa do černého. (29.06.2012)

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)