Posledná rodina

Mě víc dostala ta změna před a po revoluci, kde si divák mohl uvědomit ten prázdný konzumní život sice se všemi vymoženostmi, ale prázdný a bez dalších generačních pokračovatelů a ve stejném paneláku a sídlišti. Jinak Tomek mě moc nebral. Ty jeho křečovité nelogické pohyby, které měly navodit atmosféru filmu i s danou diagnózou nic, moc. Asi po revoluci dostal lepší léky a oholení hlavy mu značně prospělo. Otec Zdzisław Beksiński ovšem maloval výborně. (19.01.2020)

Syrové, deprimující, ale dobré. Ovšem znovu vidět už nechci, tento typ filmů diváka neuspokojí. 75%. (08.10.2021)

Poľská rodinka okolo psychopatického synka Tomka, ktorého jeho stará mama volá gestapo, prežíva desatročia od 1970 do 2000 akoby nič. Nič ich netrápi, ani psychický stav ich syna, ktorý je nebezpečím ako pre ních, tak pre seba samého. Prežívajú odovzdane, apaticky. Nemajú problémy s politikou, s peniazmi, s životom mimo ich bytu, sú to také spokojné králiky v králikarni. Kde-tu niekto z rodiny umrie, tak ho pochovajú a roky plynú ďalej. Tatinko, kultivovaný intelektuál, tiež nie je úplne v poriadku. Keď umrie jeho manželka, vezme kameru a s kľudom natáča detaily jej zakrvavenej tváre. Keď sa konečne podarí samovražda synkovi, pogratuluje mu. Neviem či tou nefunčnou rodinkou a depresívnym socialistickým panelákom chcelo byť povedané niečo viac. Neprišiel som na to. Mne sa väčšinu času zdalo, že Ostatnia rodina chcela byť komédia. Veľmi cynická komédia. Ale nie som si istý. Viem len, že smiať som sa nedokázal. 54 % (05.01.2022)

O zákonitý prvotní mrazivý úžas, budící zvídavý zájem pídit se dál po příběhu Matuszyńského Poslední rodiny "připravil" mne Wojciech Tochman. Totiž právě povídka Leží ve mně mrtvý anděl, v níž jeden z nejlepších současných polských novinářů sugestivně vypodobnil běsy "temného anděla" Tomasze Beksińského, ikony polské gotické subkultury, utkvěla mi z celkových čtrnácti reportáží o polských traumatech sjednocených pod titulem Pánbůh zaplať, i po letech nejvýrazněji. To je však tak extra mocna historia, že naprosto nezaškodí pohled z jiného úhlu. Jestliže se Tochman ve svém rozsahem drobném existenciálním thrilleru soustředil na vnitřními démony zmítaného, nadaného syna slavného otce, jeho lidské tápání, hledání záchytného bodu, pak Matuszyński ve svém suverénním filmovém debutu předkládá vyrovnanou studii prazvláštního familiárního milieu, kde střet neotřesitelně homeostatického otce s neúnosně antihomeostatickým synem citem magicky smiřuje(resp. bere na sebe) žena/matka. Přičemž Andrzej Seweryn zabydlel se v roli bodře výstředního malíře zcela bezvýhradně, navíc s geniální přirozeností dodává onomu klaustrofobně interiérovému dramatu jistou lehkost a humor. Právě tak Aleksandra Konieczna v roli enigmatické Zofii zapadá do rodinného trojúhelníku s nenápadnou autenticitou. Naopak se zbytečně přemrštěnou expresivitou hereckého výrazu, po němž, zdá se, Dawid Ogrodnik automaticky sáhne s každou rozervanější postavou (viz kupříkladu Ikarus. Legenda o Mietku Koszovi), což místy vede až k rušivému náznaku karikatury, mám osobní mírný problém...:) (01.08.2022)

Tomasz Beksiński byl spolu s Piotrem Kaczkowským hvězdou druhého a třetího programu polského rádia, které jsme v osmdesátkách tady na severu poslouchali a na magnetofony si nahrávali celá alba toho nejlepšího, co světová hudební scéna nabízela. Tato filmová biografie poukazuje tenkou hranici mezi genialitou a šílenstvím, ale v rádiu mi tenkrát připadal zcela normální a já vděčím Tomášovi za mnoho hudebních skladeb, které můj život obohatily. Díky. (03.10.2022)

Úplně zbytečný film o jednom pošahaném malíři, jeho povedené rodince a synovi, ze kterého vychoval magora. Beksinski možná kreslil zajímavé obrázky, ale jak už to s těmito umělci bývá... Není patrno, co má vlastně film dávat najevo. Jestli to, jak se socialistický režim málo staral o expresivní umělce, nebo že génius žil prostým životem... Každopádně je to film úplně o ničem. (08.04.2024)

Co k tomu dodat........5 hvězd nestači. (18.07.2017)

Myslíte si, že už jste viděli vše. Máte pocit, že vás ve filmovém umění nemůže nic překvapit. A najednou se před vámi objeví filmová kronika natočená podle skutečného příběhu jedné polské rodiny, která vám vyrazí dech. Originální, fascinující, bytostně lidské. (07.11.2020)

Asi nikdy nepochopím, jak se někdo může obklopovat tak psychotickými obrazy a čekat, že bude prožívat šťastný život. První polovina mě ale moc bavila černočerným humorem, druhá už byla jen nekonečně temná a depresivní. Závěr už vlastně nepřekvapí. V každém případě smekám před famózními hereckými výkony a tvůrčím týmem za odvahu vydat se do těchto pochmurných vod zbavených nostalgie a vzpomínkového optimismu. (29.12.2020)

To takhle zase jednou zapnete náhodně ČT art a hledíte na to až do konce. Masterpiece. (07.10.2021)

Nádherný film, při jehož sledování člověk může prožít svou vlastní očistnou katarzi. Oslava lidského života, odvahy a síly čelit a přijímat bolest neoddělitelně spjatou s naším bytím. Bolest, která nás někdy zdánlivě zastaví, ovládne naši mysl, zasáhne hlouběji, než jsme si uměli, kdy představit. Přesto v nás probudí to skutečně dobré a lidské. Úchvatné a stejně tak i zneklidňující filmové obrazy, doplněné těmi realnými dávají nahlédnout do nejskrytějších a často i těch nejstreženějších zákoutí lidské duše. Opravdu platí, že nezáleží na tom, jak se člověk cítí,  ale jen a jen na tom, jak se chová k lidem kolem sebe. Můžete se cítit sebemizerněji, žít na odporném a neutěšeném místě, ale pokud je na světě byť jediný člověk, který vás potřebuje nebo miluje, pak musíte žít a jít dál. Pět hvězd a trvalý zápis nejen do polské kinematografie. Neskutečné.... (08.10.2021)