Moonlight

Ty Oscaři opravdu rok od roku klesají, když tam najdu aspoň jeden film, který se mi líbí, tak je to pomalu zázrak. Ale toto? i) Malý otloukánek - než se stihnete vzpamatovat a pobrat kdo je kdo, tak se film plynule přehoupne do ii) Velký otloukánek a vzhledem k časovému skoku tápete v tom, co se stalo, vysvětlení ale nehledejte. Film tedy nějakou nezáživnou chvilku pokračuje a pak se stejně rychle přehoupne do iii) Ranař. A ani tehdy nemá cenu hledat v tom nějaké smysl. Posune se to o spoustu let dopředu a nikdo vám nepodá vysvětlení co se stalo, jak se to stalo, prostě nic. V podstatě to nejzajímavější přeskočí a zbude z toho nudná vata, která by nikoho nezajímala, kdyby byla natočena s jinými herci. Jenže takhle je to najednou film hodný ocenění, i přesto, že se tam vůbec nic nestane. 2* (07.02.2017)

Dvojsečný film. Skoro každá věc, která je na něm pozoruhodná, má i svojí odvrácenou stranu. Krom hereckých výkonů, které jsou vůbec to nejsilnější, co Moonlight nabízí. Rozdělení do tří částí a spoléhání na výpustky vychází střídavě, někde tak vznikne působivé napětí mezi nedořečenou příčinou a následkem, jinde film působí trochu rozpadle, děravě. Laxtonova kamera, která dovede vykouzlit omamnou vířivou trajektorii, někdy sklouzává k manýristickým konvenčním detailům. Hudební dramaturgie občas vysušuje, někdy ale skvěle souzní s tím, co není přímo řečeno (scéna v restauraci ve třetí části). Je to problematický emancipační film na obou rovinách – vytváří hlavní postavu, která je spíš přibližná než strhující. A vypovídá o identitách minority bez toho, aby je odvozovala od jejího vztahu k utlačující většině (jako 12 let v řetězech) nebo aby z tohoto vztahu vůbec dělala nosné téma. Spíš než radikálním sociálním obrazem je tak Moonlight lyrickým portrétem osobnostních proměn – a právě tady má značné limity. Zážitek z něj je tak velmi inspirativní a neuspokojivý... Respekt smíšený s pochybami. (22.02.2017)

„Jdu takhle po centru a najednou vidím negra, jak sprintuje s novým laptopem pod paží. Vypadal úplně jako můj. Paxem se ale uklidnil, protože jsem si vzpomněl, že ten můj je v garáži na řetězu a myje mi auto.“ Byla by to jen obyčejná nezáživná, tupá a nudná negrobukvařina, kdyby loni Džáda Pičr Smisová tolik spravedlivě negronebojkokotovala předávání cen akademie, protože populace negroameričanů je přece třináctiprocentní, a tak je do očí bijící diskriminací až rasismem, že negr vyhraje nějakou tu cenu v šesti hlavních kategoriích maximálně každý druhý rok. Statistika ji sice s úsměvem na faktoriálu kope do prdele, ale já s ní naprosto souhlasím a myslím si, že by na to konto okamžitě měli z antidiskriminačních důvodů nechat nějakého mouřenína vyhrát třeba i mistrovství světa v plavání, ač na to negři nemají fyziologii, a to například tak, že by všechny ty zkurvené bílé rasisty diskvalifikovali za hajlování u motýlka. No a tak tu máme obyčejnou nezáživnou, tupou a nudnou negrobukvařinu, co naprosto, ale naprosto oprávněně vyhrála Osrala, i když by po ní za normálních okolností neštěkl ani prašivý ghetový pes, a nejlepší vedlejší roli zcela zaslouženě získal negr, jenž se během pěti minut dvakrát prošel před kamerou po ulici a toporně se přitom culil jako afrovečerníček. Prostě dechberoucí ukázka živočišného negroherectví, po které může také nominovaná, zasraná bílá huba Míša Šanón jen závistivě praštit hlavou do třináctého dodatku, zalitovat, že není čokoládový, a odebrat se hrát po zbytek kariéry maňáskové divadlo na harlemské poutě. Ovšem s negrokašparem a negročertem, nejlépe zbuznělými, bo jinak diskriminace, rasizmus a homofobie!!! Jsem docela zvědav, co se stane, až o sobě teď opodstatněně dají vědět latinořímané a ťamanoameričané, kterých je dohromady dvakrát více než ploskonosích. To asi Osrala jednoznačně dostane sociálně laděná telenovela Sanšájn portorikánsko mexického bojovníka za vyšší sociální dávky - Josého Armanda Mižigara - o lhostejným systémem utiskovaném, teplém čínském horníkovi, který bude dvě hodiny ukrutně záživně kopat kobalt pro necitlivého, multikulturně odtažitého bělocha, až se nakonec rektoryvně přitulí k nějakému hispánskému buzerantovi, přičemž cenu za nejlepší mužskou vedlejší roli získá Mao Ce-Tung, jehož portrét tam ve dvou krátkých záběrech nesmírně sugestivně visel na zdi. Můnlajt se tak stal evidentním nástrojem bezprecedentní mediální diskriminace všech filmařsky talentovaných bělochů militantní rasistickou židonegerskou klikou. (01.04.2017)

Ok, takže v roce 2017 stačí k získání Oskara za nejlepší film, abychom hrubě sestříhali tři životní etapy nezajímavého černošského homosexuála, proložili je řádkou těch nejpoužívanějších sociálních klišé o matičce feťačce, moudrém mentorovi-dealerovi či školní šikaně a pozlatili poetickou scénou o očištění v mořských vlnách. A přitom abychom jedinou linii vyprávění nerozvedli tak, aby měl divák šanci k hlavní postavě přilnout nebo poznat, co je mu vlastně primárně sdělováno - na příběh o vyrovnávání se s homosexualitou je ve filmu málo sexuálního náboje (no vlastně díky Bohu), na zpověď o adaptaci na vlastní prostředí je moc zkratkovitý a nepřekvapivý. Opravdu potěší jen věrohodní herci v čele s Naomie Harris, která by si paradoxně jako jediná Oskara zasloužila, a vymazlená kamera, jejíž součinnost s mrazivým soundtrackem buduje dobrých 80% celkové depresivní atmosféry. Moje oko pak ještě speciálně potěšila kráska Janelle Monáe, i když tu působila trochu moc..... studeně. Hodně slabé 3* (27.02.2017)

Prostředí tvoří osobnost, osobnost tvoří prostředí.. Barry Jenkins přichází s jemnocitným, stokrát zpracovaným příběhem, jehož dějová struktura připomíná noty na buben (počítaje s tím, že buben je výrazný nástroj a zbytek obstará orchestr v hlavách diváků). Takhle právě mezi druhou a třetí kapitolou vzniklo bílé místo (ta čeština ale umí být rasistická), které mohlo být na celém Moonlightu tím nejzajímavějším. Časový prostor, kde se profilovala cesta k naplnění snů a projevení odpovědnosti k sobě i vlastním činům. Místo, kde se láme chleba při honění…se za štěstím.. Příchozí Abbott a Costello můžou jenom trpce litovat, že si před rokem taky neotevřeli hubu a nepostěžovali si na diskriminaci. Teď se mohli chapadýlky vyšplhat na podium, vystřídat zmatené tvůrce La La Landu a přednést děkovnou řeč, které by nikdo nerozuměl.. (01.03.2017)