Zborov

Důvod vzniku je zcela jasný. V jeho kontextu je pochopitelný i patos, který se filmem táhne jako smrad od výcvikového střediska tchořů. Co je méně pochopitelné, jsou trapné pokusy o ruštinu, která především z úst hocha hledajícího otce zní jako výsměch. Valnou většinu filmu se vedou řeči o politice, válčí se jen poskrovnu. Ale když už se začne válčit, jsou scény z bojiště zpracovány bez kompromisů. Bojové scény předběhly svoji dobu minimálně o tři dekády, co do opulentnosti mohou směle konkurovat sovětským válečným eposům. (01.10.2023)

Výborná instruktáž k bílému místu v našich dějinách, které musí mnoho našich obyvatel dostudovat. Doba konce Rakouska-Uherska byla velmi ošidná, spousta lidí nevěděla zda stát na straně C.K. monarchie, nebo otevřeně zradit a dát se do služby nepřítele. Oddíly přeběhlíků a vlastizrádců formované v Rusku se staly nakonec národními a oslavovanými hrdiny, i když to nakrásně mohlo dopadnout i jinak. Kdyby monarchie nezanikla, byli by to vojenští zběhové odsouzení k smrti. Tyto jednotky bojovaly u Zborova proti rakouským (tedy i českým) regimentům. Zde ve filmu i otec proti synovi. Těžké byly chvíle zrození našeho moderního státu. Z filmu čiší vlastenectví a pýcha vybojované samostatnosti, vyvolává až shovívavý úsměv současného diváka, který k vlasti ve většině případů vztah zcela postrádá. A tak můžeme tehdejším Čechům jen závidět, jak hluboce vlast milovali a byli ochotni za ni zemřít, ať na straně monarchie, či budoucích čs. legií. 80% (06.05.2012)

Mnohým trocha vadí, že sú tu Rusi vykresľovaní v príliš obdivnom svetle, no v tej dobe to do veľkej miery tak aj myslím bolo. Slovanské krajiny mali k sebe blízko, Rusi prišli na pomoc Srbsku, postupne získavali územia v Halíči a tak sa niet čomu diviť. O Zborove som prvýkrát niečo zistil, keď som našiel doma odznak, kde boli roky 1917 a 1937, následne som ho stratil v Budapešti, no keď som zistil, že existuje k tejto udalosti aj film, tak už to moju zvedavosť potom, čo som sa dočítal na wikipédii, nemohlo zastaviť. Film je rozťahaný, nemal som ho v najlepšej kvalite, nie je nejak detailne popisujúci vtedajšie dianie, ale za to je to hrdinský film o oslobodzovaní spod útlaku. Na danú dobu úplne bežný film, s hereckými výkonmi, ktoré vyzerali, že protagonisti sa do svojich postáv ozaj vžili. (12.03.2016)

Prvorepublikový monumentální film to neměl snadné. Tam, kde chtěl triumfovat a strhávat, zpravidla nudil a otrávil - především před svým dobovým premiérovým publikem. Jsou čestné v ýjimky, které jen potvrzují toto nepříliš povzbudivé pravidlo (JÍZDNÍ HLÍDKA, ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA, BÍLÁ NEMOC). ZBOROV stojí na pomezí této problémové křižovatky prvorepublikové národní kinematografie. Výhrady vznášené k dobovému filmovému řemeslu jsou na místě, pokud nepřekračují rámec osobního diváckého pocitu, na který má každý své nezadatelné právo. Podstatnější je, že přesně zachycuje zrod, motivaci i sociální zázemí našich legionářů, jejich dělnickorolnický i živnostenský základ s nemalým vkladem české inteligence (Štěpánek, Kopta, Kratochvíl, Medek, Pavlů, Moravec či Moravcové). A tlumočí city a pocity, které upadly do zapomenutí. Reflexe tohoto filmu na tomto fóru zachycují právě tento moment. Moment odcizení historické paměti, které ve všech svých formách naší polistopadové skutečnosti tolik škodí. A abych zůstal práv skutečné kvalitě tohoto filmu, nemohu neupozornit, že dalším pokračováním v této řadě jsou monumentální filmy druhého exilového odboje a třetí republiky (VĚRNI ZŮSTANEME či REVOLUČNÍ ROK 1848, z nichž vyrůstá mj. Vávrova husitská trilogie a posléze filmy šedesátých let; jejich společným jmenovatelem je tíhnutí k uměleckému dokumentu). ZBOROV tak dnes víc vypovídá o našich deziderátech než o kvalitách svých tvůrců. V každém případě nám předkládá ne příliš povzbudivou bilanci. (15.04.2008)

Film se točil v napjatých měsících před Mnichovem, film měl oslavit zároveň 20. výročí samostatnosti, na scénáři je to znát. Výrazně lepší film než Jízdní hlídka, jsou zde propracovanější charaktery jednotlivých postav, zvláště otce a syna (Radových?) a rodiny Kalinových s mou oblíbenou Marií Ptákovou; film se ovšem zcela neoprostil od heroizace, jakou vidíme na příkladu chyceného českého legionáře, který jde hrdě na smrt, ale i v některých bojových scénách. Taky se mi zdá, že na konci filmu se Ladislav Boháč s prostřelenou plící nějak rychle zázračně uzdravil... Asi ani nebylo tak obvyklé, aby dělníci z jedné dílny bojovali v jednom bojovém útvaru na frontě. Přes drobné nedostatky je to film, od něhož znuděný divák neznající děj neutíká. (09.10.2014)