Moonfall

,,Mám to přepnutý do režimu letadlo'' ---- Emmerich miluje katastrofické filmy o tom žádná. Pár se mu jich v čase nastupujících digitálních technologií i povedlo, bylo to spíše ale tím závanem čehosi nového. Dnes je digitálně rozsekané město v každém druhém filmu a je jedno zda zrovna vylezla z mořských vln Žlababa nebo si to v něm rozdávají hrdinové od Marvelu a DC. Vizuál tedy už neohromuje, létající vlaky a trajekty už jen těžko mohou někoho šokovat.  Scénář je naprosto debilní. Klišé se kupí na klišé, do toho rádoby vtipné hlášky...  Rasově vyvážení herci už nemohou spasit ten průser ať se snaží sebevíc a já mám dojem, že se snad ani nesnažili. Doba jde dál, přeji diverzitě a tak současným americkým hrdinou je vyžraný tlouštík. Poselství je také o ničem, vzpomínám se slzou v oku na starej dobrej Armageddon. Tohle je max za jeden impulz EMP. * (11.07.2022)

Digitální destrukce v masivním měřítku, postavy s generickými konflikty vykreslovanými jen pro umocnění závěrečného heroismu, nesmyslná logika fungování světa a poctivá dávka patosu. Tak by se daly popsat nejen nejznámější Emmerichovy katastrofické filmy, ale rovněž aktuální Moonfall. Dekádu po jeho údajně poslední katastrofě 2012 se do svého oblíbeného žánru vrátil znovu, aby... udělal totéž. Film působí značně anachronicky, jako by do obrazu kinematografie roku 2022 moc nezapadal – což ale pro leckoho může být přednost. Nebezpečné přibližování Měsíce k planetě Zemi je vysvětleno tím snad nejšílenějším možným způsobem a celkově přemýšlení nad vtíravou otázkou „proč“ skutečně bolí. Ještě víc ale zamrzí, že atrakce nejsou zrovna originální, Emmerich evidentně hrál na jistotu. Nikdo asi nečekal moderní, jízlivý pohled na žánr třeba v duchu K zemi hleď!; Emmerichova oslava tradiční rodiny je ale natolik banální a předvídatelná, že nakonec skýtá i jisté kouzlo. Není to film, který by vás ohromil, ale při vhodném přepnutí mozku do módu „vypnuto“ se přes vás tahle staromilská vlna převalí docela bez újmy. Více zde. (06.02.2022)

Takové béčkové áčko, u kterého se obávám, že nemělo jít o guilty pleasure, s kterou by se dalo přežít, ale o naprosto vážně míněný thriller. Bylo tam úplně vš... vlastně ne, zapomněli na trans lesby. Ale dobře, jinak tam byly úplně všechny pejskokočičkovské elementy a klišé příběhu na toto téma a ještě horší znásilnění veškeré vědy a přírodních zákonů než Gravitace a Armageddon, jen těsně za Jádrem. A neměli na pořádné herce. (24.06.2023)

Nech mi nikto netvrdi, ze to nie je remake nejakech zabudnutej 50's beckovej pecky. Posobi to ako keby Mal George Pal sucasnu technologiu a chcel si natocit svoju Vesmirnu odyseu, pripadne Interstellar. Je to sice debilne za hranicou vsetkych moznosti, ale strasne dobre som sa bavil. Guilty pleasure ako hrom. 7/10 (10.02.2022)

"Měsíc dutý jako bambus... uvnitř bordel, hvězdný cirkus." Nanočásticová Adéla ještě nevečeřela aneb novodobí Buzzové vletěli do Měsíce jak raketová liška do kurníku! Ach jo. Z naší krásné luny, zasvěcené milencům a básníkům, už zbývá jen ohlodané torzo a lidstvo i s celou romantikou brzy zmizí v černé prdeli (já to říkal), resp. v propadlišti kosmických dějin. U vzedmutého jezera umírající vodník zaskřehotá: "Sviť, měsíčku, sviť...", sveřepí šakali si ještě naposledy zavile zavyjí na bílý měsíc a Harperův nevychovaný spratek s ksichtem budoucího masového vraha (zajímavě pojatý casting) bude, uprostřed masového vymírání lidstva po stamilionech, zachraňovat pár zbytečných a nezajímavých prdelí. Uvnitř našeho satelitu kolem švestkové pecky rotuje bambilion  filmových klišé a krychlových minut prvotřídních fyzikálních bejkovin a záchrana lidstva závisí na šikovnosti kocoura, s jakou pochčije noviny s vědeckým článkem. Dobré vědět. (07.05.2022)