Hrůza na jevišti

Tenhle film doslova udělaly dvě písně v interpretaci Marlene Dietrich The Laziest Gal in Town (slova Cole Poter) a La vie en rose (slova Édith Piaf), ať se vám to líbí anebo ne. Filmy Hitche nejsou zdaleka protkány jen jeho osobností. Nebo takovými těmi zlepšováky typu nespolehlivý vypravěč. Ale i ve své době se omylem doufalo, že se vedle Marleny dokáže prosadit Jane Wyman. Inu, naivní představa. It's not 'cause I wouldn't / It's not 'cause I shouldn't, honey / And, you know, that it's not 'cause I couldn't / It's simply because I'm the laziest gal in town... (13.02.2009)

Neubráním se srovnání se snímkem Laura, který jsem viděl téměř ve stejnou dobu, a který má s tímto filmem mnoho společného. Tak jednak jako detektivka podle mě Stage Fright funguje lépe než výše zmíněný Premingerův počin, byl chytřejší (včetně té finty na diváka), napínavější a jeho velkou devízou byl velmi chytlavý humor, který mě opravdu bavil a také sympatický tandem dcera-otec (Alastairovi Simovi sedla jeho role dokonale). Vlastně jediným důvodem pro neudělení plného počtu (kromě trochu zbytečně riskující hlavní hrdinky) je v mém případě tendenční vykreslení vraha, které možná odpovídalo dobové představě, ale mně se příliš nelíbí. Jinak spokojenost a více než solidní 4*. (06.11.2012)

6/10 Takovy docela slabsi detektivni Alfred, coz jeste ale nezanamena, ze pri srovnani s konkurenci neobstoji, to rozhodne ne! Spis ve srovani s ostanimi filmovymi sourozenci je to poslabsi. Co mi ale na celem filmu vadilo asi nejvic byla pritomnost "bozske" Marlene, kterou tedy opravdu vzdy nesu velmi tezce a nikdy jsem nepochopil, proc by zrovna tato osoba mela byt nejakou filmovou divou... Taktez pohnutky pomahajici rodiny jsou misty vic nez usmevne... (01.10.2007)

Začínám mít zpětně dojem, že Mistr Hitchcock byl stejně rozjařený a nad věcí filmu vysoko postavený pán jako třeba Jacques Tati, jenom ho na rozdíl od JT neskonale bavilo to rafinovaně vzavinovávat a schovávat do různých pater samotné stavby filmu. Zřejmě mě čeká přehlédnout a přehodnotit celou jeho tvorbu novýma, pronikavějšíma očima. *** Tady dává další rozmarnou lekci ze svého semináře Filmové umění vs. realita (více v mém komentáři k Muži, který věděl příliš mnoho) a tentokrát si před závorku vytknul samo herectví, zastávání rolí, až se pro samé role na (filmovém) jevišti i ve (filmové) realitě málem vytratí příběh, který jste chtěli sledovat. Film je od počátku pomotaný, téměř každá postava zastává více rolí, než je možné naráz zvládnout, a uděluje více rolí ostatním postavám. Role se nezřízeně množí - pomáhá tomu nejen okolnost, že mladá herečka Eve se rozhodne předstírat, že je asistentkou slavné divy, aby přišla na kloub okolnostem vraždy, z níž je obviněn její milý. Nesmírně tomu přispívá skutečnost, že její tatínek má zálibu v detektivkách a v hlavě se mu rojí nápady, do nichž okamžitě všechny kolem sebe obsazuje, právě jako fakt, že její maminka má potíže s pamětí a každý v jejím světě vystupuje v nekonečně mnoha rolích tak vůbec. Čehož její manžel hojně a potěšeně využívá a identity se množí jako houby po dešti. Ale nikdo není jednoduše sám sebou, role se násobí a kumulují a také nazvájem vyvracejí, zmatky rostu a přitom hraní rolí a předstírání je prvotní příčinou katastrofy, k níž došlo, i klíčem k jejímu rozřešení. K pointě budiž dodáno, že je stejně nekompromisní jako nutná. Ačkoli celý film je královsky zábavnou rozjařenou filmovou radovánkou a rafinovaným, vesele filosofujícím komentářem k podstatě, povaze, svobodám i nesvobodám obsazování se do rolí , guilotinově břitký závěr je jediným možným východiskem - z příběhu, v němž se role tak nekontrolovaně rozbujely, že to člověka dohnalo až za okraj sebe, tam, kde se přestává sám chápat a poznávat, za hranice srozumitelné postavy, se nelze v úplnosti vyvázat jinak než smrtí, uštváním. Fanfarónsky zkonstruované dílo, které se pod pláštíkem rozmarné a převelice zábavné etudy dotýká samotné podstavy osobnostní zpronevěry, šílenství a zániku člověka, který propadne kouzlu unikání z role do role, jakmile mu na pokračování v rozehraném příběhu nestačí síly. Čím víc se tu Hitchcock zaobírá herectvím a filmovou/divadelní tkatikou, tím víc toho odkrývá o slabošské povaze člověka obecně. (25.08.2015)

Průměrná detektivka? Slabší Hitchcock? Ale kdeže. No jistě, pokud Hrůzu na jevišti srovnáte s Psychem či Vertigem, tak lehce pokulhává, což nic nemění na tom, že detektivka je to napínavá a zajímavá. Navíc je to okořeněno hezkým žertem s retrospektivou, srovnatelným s Vraždou Rogera Ackroyda Agathy Christie. To odhalení a hra se stíny na konci jsou zkrátka cool. (01.08.2007)