Dalida
Dalida
Réžia:
Lisa AzuelosScenár:
Lisa AzuelosKamera:
Antoine SanierHrajú:
Sveva Alviti, Vincent Perez, Riccardo Scamarcio, Niels Schneider, Nicolas Duvauchelle, Jean-Paul Rouve, Michaël Cohen, Roby Schinasi, Patrick Timsit (viac)Obsahy(1)
Iolanda Gigliotti sa pod umeleckým menom Dalida stala v šesťdesiatych rokoch jednou z najväčších európskych speváckych hviezd. Nemala však šťastie na vzťahy a jej život bol komplikovaný a poznačený viacerými tragickými udalosťami. Dalida sa po každej rane osudu dokázala opäť vrátiť na výslnie, stálo ju tak však čoraz viac síl. Hoci mala milióny obdivovateľov, trpela osamelosťou a napokon svoj život tragicky ukončila vlastnou rukou. Toto je jej príbeh. (RTVS)
(viac)Videá (2)
Recenzie (29)
Dalida si dokázala život užívat plnými doušky, přesto nikdy nebyla úplně šťastná. Toužila po velké lásce, ta jí však zůstala zapovězena. Ani se nedivím, že se stala úspěšnou a slavnou, když měla takový sofistikovaný projev, úchvatný hlasový fond a navíc se v textech písní odrážel celý její pohnutý život. Tento zdařilý snímek mapuje vše, co jsem zmínila, velice poutavým způsobem a je naplněný po okraj krásnou hudbou, jež sama o sobě dojímá, natož pak zpěvaččin tragický osud. Za zmínku určitě stojí také představitelka hlavní role italská herečka Sveva Alviti, která asi nemohla být vybrána lépe, jak úžasně se jí povedlo Dalidu vystihnout. (85%) ()
----- "Přesto jste nakonec zvolila život." ----- "Ne, to jen smrt mě nechtěla." ----- Její příběh je podmanivý až magický - jakoby byl poskládaný z písní, které dokonale souzní s jejím životem. Se životem zpěvačky, která prožila oslnivou kariéru, ale marně hledala štěstí ... snad souhrou okolností, které jí nebyly zcela nakloněny, a kterým sama opakovaně nahrávala na smeč - díky srdci, kterému neuměla poručit ... díky citům, kterým se poddávala ... díky chybám, kterých se v důsledku toho dopustila ... 4,5* ()
Velice pěkně udělaný životopis, který rozhodně nenudil, nijak se nezdržoval s dlouhými psychologickými pasážemi, byl natočen ve svižném tempu a ty dvě hodiny se člověk neodtrhl od televizní obrazovky. Především vše bylo doprovázeno Dalidinými písněmi, zpravidla uvedenými celé. Postál jsem kdysi dávno u Dalidina hrobu na Montmartru, její písně jsem miloval, tím víc mě její nešťastný osud zajímal. ()
Na rozdiel od väčšiny užívateľov si na Dalidu veľmi dobre spomínam. Nie preto, že mám lepšiu pamäť, ale jednoducho preto, že som v šesťdesiatych rokoch intenzívne žil populárnou hudbou a Dalida v frankofónnej oblasti dlhšiu dobu žiarila. Filmový príbeh jej života som príliš nevnímal, ale potešilo ma množstvo piesní, medzi nimi i takých, o ktorých som nevedel, že ich spievala. ()
Život Dalidy si přímo říkal o filmové zpracování a toto se vcelku i povedlo, nejen tím, že hlavní představitelka se jí podobala téměř dokonale (stejně jako podle fotografií v závěrečných titulcích se to povedlo i u dalších osobností). Jediné, co mi vadilo, bylo neustálé přeskakování z jedné časové roviny do druhé, až jsem měl občas problém se v tom zorientovat. Tohle je bohužel jakýsi podivný filmový módní trend u životopisných snímků v posledních letech, který snad zase, doufám, brzy pomine... ()
Reklama