David Bowie: Ziggy Stardust & the Spiders from Mars
(koncert)-
Ziggy Stardust a The Spiders from Mars
(festivalový názov)
(viac)
Ziggy Stardust a The Spiders from Mars
Ziggy Stardust & The Spiders from Mars: The Motion Picture
Réžia:
D.A. PennebakerKamera:
D.A. PennebakerObsahy(1)
Elektrizující poslední vystoupení Davida Bowieho v roli Ziggyho Stardusta v roce 1973 v londýnském Hammersmith Odeon Theatre. Celovečerní dokument zachycuje charizma jedné z nejneobvyklejších hvězd současné hudební scény. Jádrem filmu, obohaceného o scény ze zákulisí, je samotný koncert, pozoruhodný také proto, že v něm Bowie podle vlastního vyhlášení naposledy oficiálně vystoupil jako Ziggy Stardust – což si mnozí jeho fanoušci mylně vyložili a považovali koncert za poslední Bowieho vystoupení vůbec. Ve filmu zazní písničky z Bowieho alb Ziggy Stardust, Hunky Dory, Aladdin Sane a dalších včetně songů Ziggy Stardust, Moonage Daydream, Changes, Space Oddity a také coververze hitu Velvet Underground White Light/White Heat. I když zkrácená verze snímku byla v roce 1974 uvedena v televizi, kompletní film se dostal do kinodistribuce až v roce 1983. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (21)
Tenkrát to bylo úžasné, dnes možná trochu legrační, ale z hlediska kulturního, sociálního a sociologického nesmírně důležité. Glam otevíral dveře punku, protože přinesl estetiku neustálého sebe-vynalézání, estetiku rozostřování hranic mezi tím, co je akceptovatelné jako masová kultura a co už ne; estetiku dekadentní a extrovertní, estetiku zdánlivě chaotickou, mísící brutalitu, kabaretní úšklebek a existenciální osamělost (přihlášení se k Mechanickému pomeranči není náhodné); estetiku, jež kýč povýšila na umění, respektive nahlížela svět jako kýč a v jistých chvílích vytvářela skutečné a zcela nové hodnoty. I když osobně preferuji jiné Bowieho nahrávky, smekám. ()
Fantastický koncert z počátku 70. let. Úžasný setlist, jenž je tvořen především skladbami z alb "The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars", "Aladdin Sane" a "Hunky Dory", dojde ale i na tituní skadby ze "Space Oddity" a "The Man Who Sold the World" a několik cover verzí (např. The Rolling Stones, The Velvet Undeground). Samotný koncert je špičková a perfektně sehraná glam rocková show, samozřejmě v čele se samotným Bowiem. Songy jsou naživo zahrané s maximální energií, některé tak perfektně, žepřekonávají i studiovou nahrávku (Space Oddity), doprovodná kapela The Spiders from Mars hraje taktéž s plným nasazením, nejde nezmínit především vynikajícího kytaristu Micka Ronsona. Naprostá špička z koncertních záznamů Davida Bowieho (lepší je snad pouze záznam z Reality Tour), závěrečná Rock 'n' Roll Suicide celému koncertu nasazuje korunu. Plných 5*. ()
Jakože Bowie je samozřejmě neoddiskutovatelná legenda (pro mě určitě někde v top 10 inspirativních osobností), ale tohle je prostě dost nudně natočený a blbě sestříhaný koncert z jeho sice ikonického, ale v rámci celé Davidovy tvorby slabšího období. Živáky někde okolo Reality si s radostí pustím kdykoliv, ale na tohle už dnes prakticky nemůžu koukat (vizuálně to hrozně zestárlo a ty songy toho období jsou už omleté jak říční kamení. ()
Od čias Born To Boogie - bezprostredných T.Rex a hudbu expresívne prežívajúceho Marca Bolana - sa teda naozaj veľa zmenilo. A to ide len o jeden rok, ale táto show je na úplne inej úrovni. David Bowie má dokonale premyslenú koncepciu, do detailu prepracované vystúpenie s načasovaným priezlekaním aj oddychom muzikantov. Bowie naozaj prežíva osud Ziggyho Stardusta, je nasvietený ako bytosť z inej planéty, texty svojich piesní podáva ako príbehy, hrá a nezaprie v sebe ani míma... Spiders from Mars sú skvelí a Mick Ronson druhou hviezdou show. Film sprostredkúva plnohodnotný hudobno-vizuálny zážitok, ktorého by som sa naozaj chcela zúčastniť, prekonala by som aj svoju nechuť k davu a tlačeniciam na koncertoch. Naozaj pecka. ()
Koncerty v kině mě obvykle moc neberou, ale tady bych chtěl poděkovat Pannonii, že po padesáti letech od nafilmování poslala tenhle záznam do kin v nezkrácené délce. D.A. Pennebaker sice neměl možnosti současných štábů (tipuji tak maximálně pět kamer), ale měl Davida Bowieho v nejlepší formě. Koncert stále parádně šlape a ty tři písničky za doprovodu Jeffa Becka jsou jen třešničkou na dortu (mimo jiné beatlesácká Love Me Do). K tomu záběry do šatny (vzhledem k Bowieho extravagantním oblečkům vítané) nebo detaily na extatické tváře fanynek v prvních řadách. A najednou: „Thank you. Good bye.“ Kouknul jsem se na hodinky, sakra, to ale uteklo tak rychle. ()
Reklama