F ako falzifikát

Zázračné cesty, po kterých se tento film dostal mezi dokumenty, jsou těmi, které Orson Welles ve filmu popisuje. Většina recenzentů jej správně zařazuje mezi eseje. Kdo považuje esej za dokument, ten má nejspíš patent na "F". Tenhle film, třeba i s velkým F, se hlavnímu proudu Wellesovy tvorby zásadně vymyká, a v podstatě jde o film experimentální. Na otázku, zda již originál není falzifikátem, si ale nespíš musíme odpovědět sami. (04.11.2021)

Reziser Orson Welles /Obcan Kane, Lady from Shanghai, Touch of Evil/ natocil film o mystifikaciach, podvodoch a falsovani umenia nielen vo svete filmu, ale aj v umeni. Wellesove komenty su zaujimave, a ako art sa to da dobre zvladnut. Okrem Wellesa tu hrali aj Joseph Cotten /Obcan Kane/ a Paul Stewart /Obcan Kane/. Ovsem, roku 1974 uz mal Welles to najlepsie davno za sebou. 70 % (26.01.2016)

Ve svém posledním dokončeném filmovém projektu předkládá legendární filmařský génius Orson Welles divákům mnohovrstevnatý esej. Ten z nejrůznějších úhlů pojednává o podvodu, šálení, klamu, manipulaci či mystifikaci, tedy o tématech, která jsou autorovi důvěrně blízká. Jedním z prvních Wellesových tvůrčích otisků v historii dvacátého století byla rozhlasová inscenace Války světů uskutečněná v roce 1938, kterou pojal jako falešné zpravodajství o probíhající invazi mimozemšťanů. Dnes legendární vysílání svého času vyvolalo mezi některými posluchači paniku a vedlo k zjitřeným debatám o roli a moci médií. V nadcházejících letech Welles hledal osobní realizaci u filmu, z čehož vzešel např. snímek Občan Kane (1941), dodnes považovaný za nejstěžejnější dílo kinematografie. Právě médium filmu představuje jeden z nejkomplexnějších nástrojů klamu a mystifikace, a tuto skutečnost F jako falzifikát reflektuje. Welles zde vystupuje jako průvodce snímkem, potažmo coby kouzelník a šarlatán roztáčející i sabotující stroje na fikci a před zraky diváků odhaluje řadu z „kouzel“, která hraný i dokumentární film běžně využívají k vyprávění či předávání informací. Jádro snímku tvoří materiál z jiného dokumentu o padělateli Elmyrovi de Horym, jenž údajně světovým galeriím prodal více než tisíc padělků, a Cliffordovi Irvingovi, který proslul coby autor falešné autobiografie magnáta Howarda Hughese. Pojednání o nich ale Welles permanentně narušuje za pomoci přímých vstupů své osoby, ale také nejrůznějšími formálními prostředky vlastními filmovému médiu, které využívá k relativizování výpovědí a zpřítomnění problematického vztahu pravdy a lži v bytostně klamavém médiu. F jako falzifikát představuje stylově revoluční dílo, které je lží, jež nám ukazuje pravdu – stejně jako veškeré umění. [psáno pro LFŠ 2015] (03.07.2022)

Je to mistrovsky sestříhané a Legrand udělal překrásný mix hudby. Jinak jsem to ale dal natřikrát - úplně velezábavné to už dnes není. Co z toho jde na první dobrou (mimo jisté nekomunikativnosti - protože pokud člověk daná témata a peripetie nezná, musí si je pro lepší orientaci nejdřív vygooglit), to je poněkud frivolní a elitářský portrét hochštaplerské smetánky uprostřed parties v luxusních vilách, restauracích, plné krásných žen a starých boháčů: a Welles se k tomuto okruhu neváhá sám hlásit. Všichni ti multimilionáři, rentiéři, "slavní"; dělá to dojem trochu ploché duše - jako by Welles nebyl schopný postavit se tomuto hlavnímu Falzu. Ano - možná v záběrech na Chartres ve 2/3 filmu - ale i tam jde z jeho replik trochu show, ani v tomhle pokusu o opravdovost nejde tomuhle shakespeareovskému herci tak úplně věřit. Z toho na mě jde jakýsi smutek. Jinak jsem se občas srdečně zasmál - nejlepší bylo sestříhané mlčení obou hlavních protagonistů a jejich uhýbavé pohledy při otázce KDO TO TEDY PODEPSAL?! Pobavila mě i hračička s Ojou Kodar v závěru - tolik figur, tolik zcizováků, tolik montáže! Překrásná hračka! (02.03.2021)

Bál jsem se šíleně chladného a přehnaně artového dokumentu, ale dostal jsem něco, co si mě plně získalo už v prvních minutách, dokázalo být sofistikované a vrstevnaté po celou dobu a i přes to experimentální podání to není nic zahleděného do sebe. Snad jen Orson Welles si tu přehnaně honí ego, ale je to snad to jediné, co mi vadí a ani mi to nevadí tolik, abych z toho měl pokažený zážitek. Ve výsledku je to opravdu dost chytrá esej o vnímání umění, jeho (ne)pravosti a toho, co vlastně umění je. Welles tu nastolí spoustu zajímavých otázek, přičemž si nejvíc budu pamatovat asi tu, jestli je větší umělec ten, kdo slavný obraz vytvořil, nebo ten, kdo ho dokázal mistrně okopírovat. Zajímavá zde je i kritika "expertů" a nastolení úvahy o zvláštnosti jejich existence, protože kdo přesně má být ten jediný, aby určoval, jaké umění je pro celý svět vhodné? Dá se vnímat jen subjektivně a každý vyřčený názor na něj je a vždy bude subjektivní. Objektivita skoro neexistuje a když už se podle ní posuzuje jakékoli umění, je objektivita jen chladný mustr, obírající umění o to, co z něj umění dělá. A má to toho v sobě ještě mnohem víc, až si říkám, že když si to někdy pustím znova, určitě mi to předá něco nového, co jsem teď při prvním sledování přehlédl. A pokud se tak stane, přehodnotím na plný počet. Btw dokument to vůbec není, ale to zařazení aspoň trochu chápu - ono se to totiž vymyká všem žánrům, smysl by dával jen experimentální, ale ten je málo obecný a z těch to tím pádem má nejblíž, byť hodně vzdáleně, k dokumentu. Silné 4* (06.08.2023)