Réžia:
Ivan VojnárScenár:
Martin RyšavýHrajú:
Jiří Schmitzer, Jitka Prosperi, Zdeněk Novák, Petra Poláková, Miroslav Bambušek, Ester Hocke, Josef Vinklář, Lotár Radványi, Jana Dolanská, Jana Bittnerová (viac)Obsahy(1)
I vo svojom druhom hranom filme, príbehu dvojice romantických tulákov, zostáva režisér Ivan Vojnár verný téme ľudí z okraja spoločnosti, outsiderom a ich spoločnému údelu vykorenenosti a často i zmareného života. Zaháľač a opilec s bohémskymi sklonmi Rufus sa zoznámi s predavačkou v bazáre Kateřinou a má s ňou dieťa Malého Rufusa. Jeho kamarát Čerčil, ktorý ma tiež tuláctvo v krvi, sa zamiluje do omnoho mladšej Gréty a má s ňou dcérku Malú Grétu. Zatiaľ čo vzťahy rodičov sa rozbijú, vzťah ich detí vznikne, až keď sú obaja dospelí. A zdá sa, že tulácke deti, ktoré zdedili mnohé od svojich otcov, majú nádej... Dej sa odohráva v rozmedzí zhruba dvadsiatich rokov. Režisér zámerne abstrahuje od konkrétneho popisu doby a zrieka sa i vonkajších znakov starnutia dospelých hrdinov. Zároveň film bohato štrukturalizuje. Rámcom je rozprávanie Malej Gréty, ktorá ide vlakom navštíviť Malého Rufusa do väzenia. Vnútorným komentárom obohacujú rozprávanie i Rufus a Kateřina. Zaradené sú aj Rufusove písané denníkové záznamy. Kľúčovým bodom je voľba "dejiska", teda Ústí nad Labem a jeho okolia. Práve v zachytení reality priemyslového mesta a vo vierohodnosti pohybu postáv v surovej skutočnosti tkvie hlavná sila snímky. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (43)
na tento film mě nalákala především účast Jiřího Schmitzera, kterého mám rád. Příběh mě však nakonec do sebe moc nevtáhnul a vlastně ani nebavil. Tématika ztracených duší nebyla nijak poutavě natočena a polodokumentární styl mi nesedl, stejně jako většina ostatních herců, jejichž výkony mi přišly docela amatérské. Prostě 2 ošuntělé hvězdy. [ PŘÍBĚH: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] ()
Je známo, že hlavním problémem Cimrmanovy kočovné divadelní společnosti byli netalentovaní herci. Ti jsou i jednou z velkých potíží Lesních chodců (samozřejmě s čestou vyjímkou Schmitzera, který nedokáže zklamat - plus několika málo dalších). Nejde však zdaleka o problém jediný. Hlášky, které jednotlivé postavy pronášejí, jsou většinou velmi hloupé a navíc násilně jim do úst vpašované, tedy nevěrohodné. Příběh je samozřejmě poměrně veškerý nijaký, ale to málo, co z něj zbývá, je tězce vykonstruované. ()
SPOILEROIDNÍ HLÁŠKY Z FILMU, KTERÉ SE MI PODAŘILO ZACHYTIT: "Já nevím, co je na tom chlastu tak krásnýho?" // "Nejdůležitější a nejkrásnější je, když člověk v něco věří." "Jako v co?" "Jako v sebe." // "Když tak milujete tu anarchistickou svobodu, tak koukejte vypadnout. Padejte mi z očí." // "V týdletý zemi je tak zkaženej vzduch, že se tu nedá dejchat." "Změna podnebí je potřebná." // "My Češi pořád přešlapujeme." // "Vůbec mě nebaví shánět prachy, abychom si udrželi nějakou životní úroveň." // "Víš, co je dobrý? Že mě přestane otravovat ta moje pitomá rodina. Budu od ní daleko." // František Gellner 1903 (ve 20 letech): "Asi se dám ke kanibalům. A nechám se jimi sežrat. To je můj nejlepší skutek, co můžu udělat pro lidstvo." // "Vlast máš tam, kde je ti dobře." "A to je jako kde?" "Určitě ne tady v tom bordelu." // "Já jedu. Zůstaňte si tady volové!" // "Ty jsi takovej vůl, že tomu věříš. Já bych takovýho chlapa jako seš ty teda nechtěla." // "Já se prostě nechci zařadit do toho stáda kolem sebe." // "Nemáš vůbec žádnej styl. Nemáš vůbec žádnej styl, že mě tu chceš nechat." // "Vy jednou za čas dokážete potěšit, pane majore." // "Když jsem se narodila, tak jsem měla po celém těle srst jako opička." // "Máma opustila psychiatra a tajně zmizela." // "Musím pryč." "Kam jinam?" // "Ustřižený křídla jsme měli všichni čtyři." // "Kdyby člověk neznal svou minulost, tak neví, co je zač." // "Jsem tak daleko od lidí, že nemám šanci se k nim vrátit." // "Okrádat se mezi sebou a válčit o šéfa smečky." // "To tady mám u sebe malej stromek roztomilej. Tak já trochu přibrzdím, aby se na to sluníčko taky dostal." // "Pivo nesmím! Co teda vlastně smím?" // "Budeme spolu?" "Už je pozdě. Všechno jsi zkazil." // "Prosim tě, nech si ty tvý latinský průpovídky." // "Vůbec mě to tam nebavilo. Pravý bojiště je tady." "Bojiště. To je přesný." // "Vždycky, když vidím toho zkrachovalýho Rufuse, tak mě popadne vztek. A pak strašlivá lítost nad promarněnýma možnostma." // Naprostý souhlas s Douglasem. U filmu mě nejvíc iritovala značná nesouvztažnost mezi řečeným a viděným. Bylo to takové čudné. Pokud chcete mermomocí vidět nějaký filosofický film, tak vřele doporučuju film Marat/Sade // Vzkaz uživateli Dudkovi / reakce z na jeho komentář k filmu Marat/Sade: Z mého hodnocení tohoto filmu je vidět, že nejsem blahem slintající pseudointelektuál. :) ()
Režisér Ivan Vojnár je znám svými dlouhometrážními dokumenty ze života vězňů, chovanců psychiatrického ústavu, bezdomovců – a nyní se pokusil své “znalosti” spojit v jeden celovečerní hraný film, vlastně hraný dokument. Obrat lesní chodci znamená v řeči bezdomovců lidi, které toulání láká víc, než pohodlný usazený život většiny národa. I oni sice hledají nějaké jistoty, mezi podivnou většinou, které nerozumějí, je však nemohou najít. Klidně se seberou a vyrazí někam na výlet na nekrytém vagónu nákladního vlaku , v zimě stráví noc v lese, práce jim moc nevoní a jejich děti jsou geneticky předurčeny k životu zlodějů a prostitutek – a k toulání. Poměrně jednoduchý příběh Lesních chodců se soustřeďuje zpočátku na jednu takovou čtveřici a posléze i na její děti. Hlavní postavou je samorostlý filozof Rufus v excelentním podání Jiřího Schmitzera. Ten, když už nemá na pivo, jde zastavit svou kytaru a seznámí se tak se svou budoucí ženou. Jeho přítel z toulek, Čerčil (Zdeněk Novák), se zase seznámí s psychicky labilní dívkou. Zpočátku spolu vyrážejí na toulky, ale pak otěhotní Rufusova žena a najednou jí tento styl života přestane vyhovovat. Jednoho dne si vezme jejich syna a uteče do ústavu, kde se uchytí jako instruktorka aerobiku. Čerčil nedokáže unést labilní stavy své dívky a uteče, nejspíš do Austrálie. Dívka je však těhotná. Poté, co porodí holčičku, přestane úplně komunikovat s okolím a pak se ztratí. Problémy tohoto jinak dovedně sestaveného filmu, jemuž nechybí syrová a barvitá atmosféra, jsou několikeré. Předně nejde o film, ale v podstatě o dokumentární výpovědi ve stylu předešlých Vojnárových filmů, přičemž z původní předlohy Martina Ryšavého prý nezůstal kámen kameni. Hraný dokument má jistě své místo v kinematografii, ale spojení známých hereckých tváří (vedle Jiřího Schmitzera je to Josef Vinklář) s neherci působí poněkud nesourodě. Stejně tak snímek nabízí pohled poněkud jednostranný. Jednoznačně fandí lidem na okraji společnosti, o nichž vypráví, ale například ve scéně s průvodčím ve vlaku chybí jakýkoliv náznak toho, jaké problémy setkání s podobně postiženými lidmi průvodčímu v jeho práci přináší. Rovněž neustálé citace z historických novin, pamfletů a depresivních divadelních textů vyznívají z úst bezdomovců trošičku křečovitě, a to zvláště ve chvíli, kdy se nejprve baví o běžných rodinných problémech a následně na sebe vybalí podobná moudra. Na druhou stranu kameraman Ramunas Greičius (dvorní tvůrce Alice Nellis) dokazuje svou profesionalitu a bravurnost v obrazovém vidění. Opět, stejně jako např. u Výletu, dokáže v každém záběru najít určitý zajímavý úhel, prostřih nebo děj v druhém plánu, takže je radost na takto pěkné obrázky koukat. Současně vytváří výše zmíněnou atmosféru filmu, kdy již jen dívání samo o sobě esteticky povznáší. A nutno dodat, že výborně je začleněna i pomalá, meditativní hudba manželů Havlových, která onu atmosféru dotváří. Lesní chodci nejsou špatný film – výtvarnou stylistikou, upřímností drsné výpovědi a poukázáním na problémy, před nimiž většinou zavíráme oči určitě patří mezi nadprůměrné projekty. Na druhé straně téma bezdomovců patří v nejen evropské kinematografii k tak provařeným tématům, že ani na festivalech toto dílko nebude mít lehký život, natož pak mezi běžnou diváckou populací, která jasně dává najevo, že stojí spíše o optimistické filmy s alespoň jakous takous nadějí. Výtvarně a kameramansky dokonalé dílko, jež však pokulhává v hereckých výkonech i celkovém vyznění. http://web.archive.org/web/20030411070928/http://filmpub.atlas.cz/clanek.asp?clanekid=2700 () (menej) (viac)
Je zajímavou skutečností, že se poslední dobou točí filmy ze života bohatých nebo dobře situovaných. Nečiní tak ale Ivan Vojnár, pro něj je výzvou alternativa. Svoboda za cenu opuštění tradičních vazeb práce-žena-rodina. Příběh lidí, tuláků, cestujících vlaky a hlavně pěšky, kterým ke štěstí stačí flaška, kytara a kus salámu. Tuláků, obklopených komunitou lidí. Jak moc jsou to trosky a jak moc jim máme závidět? Co oni ztratili a my držíme jen za cenu zatracení svých původních přání a snů? Film nám samozřejmě na otázky neodpoví, ale zaznívá pár zajímavých myšlenek, nekompromisních stanovisek, řešení nikoli. Neočekávám, že se bude většinově líbit, jelikož ani pro většinu není točen. Chce oslovit jen ty, jež chtějí naslouchat. 80% ()
Galéria (13)
Zaujímavosti (5)
- Retrospektivně vedené vyprávění, odehrávající se v průběhu třiceti let minulého století, natáčel Vojnár v Ústí nad Labem a jeho okolí s neherci a členy tamního Činoherního studia. Velká část jejich spolupráce byla založena na improvizaci, což kladlo značné nároky i na kameramanskou práci Ramunase Greičiuse. (Zdroj: NFA)
- Byla vydána stejnojmenná kniha, která vznikla přepracováním původního filmového scénáře. (sator)
- Petra Poláková a Ester Hocke v době vzniku filmu působily v zázemí ČS Ústí nad Labem, a to jako šatnářka a inspicientka. V uvedeném divadle i někdy vystupovaly, zejména Ester Hocke, protože v té době tam bylo častým jevem, že větší či menší role dostávaly i lidé ze zázemí divadla. (hippyman)
Reklama