Kto chytá draka

Je možné, že to, co jeví jako plochost nebo výrazné nedostatky filmu, je ve skutečnosti finále tragického novodobého příběhu současné irské mučednice lidských práv. Novinářka, která vlastně nebyla novinářkou, ale o to více se toužila prosadit na tomto poli, matka, která sotva stačila odrůst batolecímu věku svého syna a manžel, který zejména v irských poměrech byl a stále zřejmě je mimořádným případem mírou taktu a pochopení, kterou vložil do lásky ke své ženě a její misi. Cesta od účetní k angažované veřejné činitelce je sama o sobě mimořádnou. Žena, která poměrně nečekaně nalezla své životní téma, rázná osobnost zvyklá na přímočaré tahy a čelní postupy i úctu k ženství, která koření v tak katolické zemi, jakou Irsko doposud je, v konzervativně pojatém mariánském kultu. Nerozvážná horlivost, kterou jí lze víceméně oprávněně vytknout, nemůže nic změnit na om, že gangster je zločinec a vražda výrazem vlastně bezmoci (charakteristické je v této souvislosti upozornění producenta filmu Jerry Bruckheimera, že Guerinová je i Irsku cítěna jako národní světice svého druhu). Asi tak lze rekonstruovat s rozumnou vyhlídkou na dostatečnou přesnost kulisy příběhu, který se určitě stal, jak víme z dostupných doložitelných fakt. Scénář, soustředěný de facto na vyvrcholení krátkého, předčasně uzavřeného Veroniččina života, pokračuje a vrcholí ateistickým "nanebevzetím" této světské mučednice (v irských poměrech byl šok o to větší, že se jednalo o vůbec první vraždu novinářky-ženy; v čtyřmilionovém Irsku film zhlédl víc než milion diváků, "jen" potlesk na dublinské premiéře, věnovaný Blanchettové, trval víc než deset minut; byly i další srovnatelné aplaudace). Hluchá místa, která se v takto vypjaté výchozí představě nemohla neobjevit, skvělým výkonem překrývá hvězdná Australanka Cate Blanchettová; autoři ji vysvětlují jako snahu zestručnit dramatický příběh života této žurnalistické osobnosti z polobulvárních novin. Skvělá gradace závěrečných scén, přímo navazující na fascinující úvod filmu, naznačuje skutečné kvality scénáristovy i režisérovy; působivost, které dosahují, je skutečná; údaje, jež přinášejí, jsou doložitelné. Velkým hercem příběhu je půlmilionový Dublin a irskost filmu, na níž si američtí tvůrci dali zvlášť záležet, by pro nás všechny měla být prvkem, kterému bychom měli věnovat přiměřenou pozornost. Výčet silných míst tohoto výrazného díla lze uzavřít podivem nad tím, že příběh této nesporně silné osobnosti, i následná převratná proměna irské drogové a vůbec podsvětní scény, masové protestní pochody irského obyvatelstva nenalezly hlubokou, vnímavou pozornost našich médií a nestaly se dostatečně silnou výzvou do našich dlouhodobě vedených diskusí o tom, co drogy jsou a kde začíná a končí rozmezí tolerance a nezbytné represe. Platí to nejen pro novináře, kriminalisty, ale i právníky. Vždyť tato alternativa nizozemské inspirace, o níž se naopak mluvilo až příliš, mohla do toho všeho vnést nové inspirativní tóny a prvky. Způsob, který volíme pro přebírání zkušeností srovnatelných zemí, je velmi zvláštní a sám o sobě vybízí k velmi radikálním úvahám. Těm, kterým se tento angažovaný film zdá být až příliš plochým a umělecky nedokrveným, lze vzkázat jedno: nechť se pokusí o srovnání s obdobnou americkou produkcí. Z tohoto srovnání nemůže VERONICA nevyjít se ctí. A asi nejen se ctí. (18.09.2008) (menej) (viac)