Ja, Daniel Blake

Není to Loachův nejlepší film, je to napůl politický statement, který mi při čtení Lavertyho scénáře přišel těžko stravitelný svým závěrečným apelativním patosem. Jenže Loach ho zrežíroval naprosto civilně, vybral si skvělé protagonisty a ustál ho s mírnou ironií, byť samozřejmě dominuje tvrdá obžaloba zmechanizovaného sociálního systému, v němž se člověk stává nedůstojnou položkou. Výsledek je tíživý pohled na chudobu, která se potenciálně týká každého z nás, protože je maligní součástí systému, ve kterém žijeme. Na Loachovi nutno paradoxně kritizovat i cenit konzistenci, s níž si lehce idealizuje své pracující hrdiny - není v ní totiž nic pokřiveného a neautentického, je v tom skoro naivní víra v dobro těch, kteří jsou v nouzi. Daniel Blake je nejlepší Loach od roku 2006 a osobně mám pocit, že je životnějším a podstatnějším filmem než Zvedá se vítr. [Cannes 2016] (23.05.2016)

[4,5*]     Výstižne a veľmi inteligentne vykreslený nikdy sa nekončiaci boj s byrokratickým aparátom, ktorý je súčasne aj bojom o zachovanie si ľudskej dôstojnosti. Hlavnému hrdinovi Danielovi (Dave Johns) sa v jeho márnej snahe nedalo nefandiť, imponovala mi jeho vytrvalosť a tiež jeho hlboko ľudský pohľad na svet. Napriek ťaživej téme z filmu sála ľudskosť, úprimnosť a silný pocit autentickosti. A ten miestny britský dialekt je proste kúzelný! Krásny film o ľudskej spolupatričnosti, rešpekte a nádeji, že dobro v ľuďoch ešte nevymizlo. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (25.09.2021)

Hlavním hrdinou je šedesátiletý truhlář Daniel Blake (výborně ho hraje britský stand-up komik Dave Johns), který se po utrpení infarktu ocitne v bizarní situaci, kdy se kvůli nařízení doktorů za žádných okolností nesmí vrátit do práce, leč na úřadech mu odmítají vyplácet podpůrné dávky, protože je „práceschopný“. To odstartuje nesmyslný kolotoč podávání žádostí a obcházení pracovních míst, během něhož se Daniel seznámí s mladou matkou dvou dětí, jimž začne vypomáhat v nelehké životní situaci. Na jednu stranu lze snímku vyčítat, že Ken Loach už filmů na podobné téma natočil víc, a že se něco takového, jako je Já, Daniel Blake, od něj víceméně dalo čekat. Že v něm v podstatě jen smíchal osvědčené motivy a vytvořil citově manipulativní kritiku státní byrokracie, v níž si diváky obmotává kolem prstu prostřednictvím postav sympatického, férového a nezištně obětavého proletářského vdovce a svobodné matky tak chudé, že nemá ani na jídlo pro své děti a musí na něj stát fronty před charitativními potravinovými bankami. Jistě, vyčítat mu to lze. Ale proč to dělat, když to přitom tak báječně funguje? Já, Daniel Blake je rozhodně manipulativní film, jemuž ale nelze odepřít upřímná snaha o průrazné sdělení něčeho zásadního, co je obecně srozumitelné i mimo Anglii (na úřady se zřejmě nadává všude). Ale není to film jen o kritice úřadů, je to i film o generačních rozdílech a o problémech starších lidí s životem v moderním světě, zahlceném novými technologiemi. Je to film o významu jedince ve společnosti a o důležitosti jeho slova, o lidské důstojnosti a o pomoci (14.12.2020)

Výborné sociální drama britského režiséra Kena Louche výstižně zobrazuje neúnavný konflikt mezi na jedné straně smyslem pro spravedlnost a boji proti křivdám a na druhé straně zobrazením stále se rozrůstající byrokracie. Téma v současné době bohužel velice aktuální. Ta byrokratická pravidla jsou bohužel nastavovány těmi, kteří přímo úměrně výšce postů a vlivu jsou čím dál tím více odkloněni od reality, takže některá rozhodnutí jsou opravdu "na palici" a proti zdravému rozumu. Když se něco nepodaří (slušně řečeno), posílí se stavy, vymyslí další byrokratická pravidla a úřady a jede se dál. Problém je hlavně to, že přibývají neustále ti "chovní" a nikoliv ti "tažní", takže je to bludný kruh. Hlavní hrdina, zdánlivě "bručoun, prudič a šťoural", ale muž s ohromným srdcem, který přes svůj nelehký osud se snaží jak pomáhat těm slabším, kteří pomoc potřebují, tak i bojovat s těmi větrnými mlýny nesmyslné byrokracie. Přesto, že představitelé ústředních postav byli pro mne neznámí, podali vyjímečné a nezapomenutelné herecké výkony a celkové vyznění tohoto filmu ve mně rezonovalo a asi ještě bude rezonovat dost dlouho. Ne náhodou se mi vybavil severský film Muž jménem Ove , který má s tímto filmem mnoho společného. A v tom boji proti nespravedlnostem světa a ústřední postavou mi vzdáleně připomněl i legendární Eastwoodovo Gran Torino. (27.05.2022)

Z traileru to vypadalo na solidní drama, jenže film si díky necharismatickému obsazení a nepřirozeným střihům nedokáže vybudovat takovou atmosféru, na jakou by rozhodně mohl mít. Stále to ale mohl zachránit výborný příběh, troufám si tvrdit, že hlavně díky němu snímek vyhrál v Cannes, jenže z mého pohledu konec filmu uškodil a celkem vyšuměl do prázdna. Věřím, že kdyby se snímek zabýval hlavním problémem kreténských daňových zaměstnanců, tak by to mohlo být rozhodně lepší, než neustálé utíkání do vedlejších dějových linií (černošký prodejce a manželka). Dost fajn by bylo, kdyby to Dan dal dohromady s Chinou, takovou nekonvenční podívanou, ještě třeba okořeněnou humorem z šálku Nedotknutelných bych si užil. (02.03.2017)