Aquarius

51. KVIFF - zdá se mi, že ten film nedostatečně předestírá vztah Clary k onomu bytu, čehož výsledkem je to, že většinu stopáže mi titulní hrdinka, místo toho, abych chápal její motivace a soucítil s ní v její snaze o zachování místa, kde žila celý život (což by byl při dostatečném vybudování relevantní motiv), připadala spíše jako zaseklá neomarxistická zelená, která si prostě postavila hlavu proti fuj fuj zlému developerovi pod heslem "tady se nic stavět nebude, prostě proto, že zrovna já do toho můžu hodit vidle". Lepší znalost brazilských reálií by silnějšímu požitku možná pomohla. (06.07.2016)

Podle ohlasů, i přes poměrně vysoké hodnocení na csfd, jsem domníval, že tenhle film pro mě rozhodně nebude. Měl jsem ale určité pochybnosti; a někdy je lépe dát na pochybnosti než na domněnky. Totiž: slova jako bužoazní, luxusní, bezpracný, nevázaný atd. ve mně vyvolávala vždycky hrůzu. A také: část života jsem se snažil dostat mezi střední třídu, a když jsem její parametry splnil, zjistil jsem, že zde (podobně jako už dávno v Anglii) žádná střední třída neexistuje. A protože je mi vyšší třída (viz výše) zhola nechutná a nepřijatelná, ponechal jsem si z oněch parametrů pouze majetek a intelekt (že by se třeba mohly k něčemu hodit) a pokojně sestoupil tam, odkud jsem vyšel, mezi PPP (proletáře, peony a pobudy).... Prostředí, do kterého Mendonça Filho svůj příběh o stárnoucí, ale stále sebejisté Kláře situuje, však působí spíš přirozeně, žádné excesy se tu nedějí, i když je patrné, že za peníze je všechno (proto jsem si je také ponechal). Konverzace pynou volně a nenuceně. Děje a činnosti nejsou od věci... Myslím, že bych se tu neztratil. A také možná právě toto je brazilská střední třída. Pozn. 1: Film se přesto nezříká sociální kritiky; parafráze: "my je celý život vykořisťujeme (toto sloveso není třeba chápat v přísně marxistickém kontextu), a oni nám občas něco ukradnou." Pozn. 2: Klára usiluje usiluje o to, co známe pod pojmem "stabilitas loci", o setrvání na jednom místě v prostoru, které je průmětem všech vzpomínek a životních zkušeností, z kterého vedou všechny cesty, a do něhož se opět vracejí. (04.01.2018)

51. MFFKV: O jeden z nejvíce strhujících hereckých výkonů festivalu se postarala šestašedesátiletá brazilská herečka Sônia Braga, která se charismatickým, smyslným a vitálním způsobem převtělila do ženy, odmítající opustit byt, v němž vyrostla a žila se svou rodinou. Kleber Mendonça Filho pojímá svůj velkorysý snímek jako úvahu o času/místě a k nim se vázajícím vzpomínkám, které nechceme opustit stejně jako věci, které pro nás mají zásadní hodnotu. Příběh o vzpouře starého proti novému (zde reprezentovaného bezohlednou developerskou firmou, která chce bytový komplex zbourat) sám o sobě nenabízí nic nového, závěr však utvrzuje v tom, že Filho pečlivě rozvržené drama pojímá jako metaforu boje s nevyléčitelnou nemocí, skrytou za viditelný politický podtext. Film, který po čas sledování nejlépe vynikne v detailech a perfektně vykreslené „exotické“ atmosféře, na konci však překvapivě vyplyne ve vypointovaný celek. (15.01.2017)

Vyrovnané a vpravdě krásné stárnutí můžeme Claře jen závidět. Žije svým navyklým způsobem ve svém oblíbeném bytě a nehodlá na tom nic měnit, ani přes tlak doby a dravého investora, který už skoupil všechny ostatní byty v jejím domě a zamýšlí na jeho místě vystavět moderní komplex. Moc se mi líbil výkon Sonii Bragy v hlavní roli Claudie, zejména ve své noblese a klidném, ale rozhodném vzdoru. Vzdoru, který v širším plánu ukazuje střet s novou brazilskou generací, která místo lidské slušnosti a respektu postavila na první místo honbu za ziskem a postavením. Těsné čtyři hvězdičky. (02.07.2016)

Příběh o šedesátileté Claře, žijí v Brazílii a odmítající opustit svůj byt navzdory nátlakům investorů, kteří chtějí dům zbourat, byl fajn! Stopáž trvající 140 minut byla už o něco méně příjemná, přesto díky sympatické představitelce hlavní role, přijatelná. Nasála jsem ze snímku atmosféru přístavního města Recife a zjistila, jak jsou termiti ošklivý hmyz. (11.07.2016)