Aquarius

Tak po dvou filmech je pro mě Kleber Filho formálním perfekcionistou, který dokáže skvěle vytvářet působivou, znepokojující a lehce tajemnou atmosféru neklidu, ale zatím točí témata spojená spojená s brazilskou společností a v tomhle případě se vše kolem jedné mimořádně charizmatické Clary, impozantně zahrané Soniou Braga. Velmi elegantní záležitost a nepochybuji že režiséra čekají ještě větší (a diváčtější) projekty. (08.07.2016)

51. KVIFF - zdá se mi, že ten film nedostatečně předestírá vztah Clary k onomu bytu, čehož výsledkem je to, že většinu stopáže mi titulní hrdinka, místo toho, abych chápal její motivace a soucítil s ní v její snaze o zachování místa, kde žila celý život (což by byl při dostatečném vybudování relevantní motiv), připadala spíše jako zaseklá neomarxistická zelená, která si prostě postavila hlavu proti fuj fuj zlému developerovi pod heslem "tady se nic stavět nebude, prostě proto, že zrovna já do toho můžu hodit vidle". Lepší znalost brazilských reálií by silnějšímu požitku možná pomohla. (06.07.2016)

Nevšední úvaha o vzpomínkách, prostoru, času, vzpouře proti estabilišmentu a nepolevující smyslnosti. Oproti debutu není Aquarius tak konzistentní v každém ohledu, nicméně jeho atmosféra, stavba záběrů a hlavní postava v podání charismatické Soniy Braga jsou uhrančivé. Tichá poezie domu odsouzeného k zániku a ženy odsouzené k samotě, zároveň skrytý politický statement (a když se člověk podívá na imdb, pochopí, že Filho podráždil vládnoucí brazilskou garnituru nejen svým filmem, ale i protestním gestem na canneském červeném koberci). [Cannes 2016] (21.05.2016)

Podle ohlasů, i přes poměrně vysoké hodnocení na csfd, jsem domníval, že tenhle film pro mě rozhodně nebude. Měl jsem ale určité pochybnosti; a někdy je lépe dát na pochybnosti než na domněnky. Totiž: slova jako bužoazní, luxusní, bezpracný, nevázaný atd. ve mně vyvolávala vždycky hrůzu. A také: část života jsem se snažil dostat mezi střední třídu, a když jsem její parametry splnil, zjistil jsem, že zde (podobně jako už dávno v Anglii) žádná střední třída neexistuje. A protože je mi vyšší třída (viz výše) zhola nechutná a nepřijatelná, ponechal jsem si z oněch parametrů pouze majetek a intelekt (že by se třeba mohly k něčemu hodit) a pokojně sestoupil tam, odkud jsem vyšel, mezi PPP (proletáře, peony a pobudy).... Prostředí, do kterého Mendonça Filho svůj příběh o stárnoucí, ale stále sebejisté Kláře situuje, však působí spíš přirozeně, žádné excesy se tu nedějí, i když je patrné, že za peníze je všechno (proto jsem si je také ponechal). Konverzace pynou volně a nenuceně. Děje a činnosti nejsou od věci... Myslím, že bych se tu neztratil. A také možná právě toto je brazilská střední třída. Pozn. 1: Film se přesto nezříká sociální kritiky; parafráze: "my je celý život vykořisťujeme (toto sloveso není třeba chápat v přísně marxistickém kontextu), a oni nám občas něco ukradnou." Pozn. 2: Klára usiluje usiluje o to, co známe pod pojmem "stabilitas loci", o setrvání na jednom místě v prostoru, které je průmětem všech vzpomínek a životních zkušeností, z kterého vedou všechny cesty, a do něhož se opět vracejí. (04.01.2018)

Příběh o šedesátileté Claře, žijí v Brazílii a odmítající opustit svůj byt navzdory nátlakům investorů, kteří chtějí dům zbourat, byl fajn! Stopáž trvající 140 minut byla už o něco méně příjemná, přesto díky sympatické představitelce hlavní role, přijatelná. Nasála jsem ze snímku atmosféru přístavního města Recife a zjistila, jak jsou termiti ošklivý hmyz. (11.07.2016)