Stáť pevne

"Není to moc těžký?" Léo nejprve neměl syna, ale měl peníze, potom měl syna, avšak neměl peníze, takže nakonec neměl syna a ani peníze. Hrdinou tohoto existencionálního dramatu s otevřeným koncem je tedy člověk, který nedokázal stát pevně za svým rozhodnutím, udržet si své místo na světě, aby tak dokonale potvrdil Darwinovu teorii o přežití nejsilnějších. Můžeme tak jen hádat, jaký byl jeho další osud. (06.11.2016)

V podstate ani neviem, o čom tento snímok vlastne bol. Francúzska dráma zobrazujúce citové a psychické rozpoloženie jednej osoby, ktorá sa vysporiadava so svojim životom, so svojim úchylkami a celkovo sa snaží si sám sebe nainštalovať nejakú duševnú terapiu na ozdravenie duše. Niektoré scény tu boli doslova nechutné a neodporúčam to osobám nie veľmi náchylným k neštandardným záberom. Okrem toho, že som sa dosť nudil, tento film mi celkovo nepriniesol žiadnu pridanú hodnotu a vonkoncom ku mne neprenikli akékoľvek emócie. Podpriemer. 40 % (20.11.2018)

Při všem respektu k neobyčejné síle a provokativnosti některých scén se tenhle podivně meandrující, polosymbolický film o otcovství, samotě a tvůrčí krizi rozpadá Giraudiemu pod rukama. Pár dní po projekci převažují spíš rozpaky, byť eutanázii anáním sexem a mohutný závěr si v sobě ponesu hodně dlouho. Francouzi to s tou degenerativní linkou vlastní identity letos přehánějí. [Cannes 2016] (14.05.2016)

Miluju kontrovezní snímky, jejichž hodnocení tvoří průměr z odpadu a čtyř až pěti hvězd - obvykle prakticky sázka na jistotu. Jestli jsem v poslední době hodnotil nějaký film jako “ne pro každého”, tak by tenhle nemohl být snad pro nikoho. A přesto se najdou individa jako já (a těší mě, že je nás tu zhruba polovina), co si přijdou na své - ačkoliv zde bych s frází “přijít si na své” byl přeci jen opatrnější než obvykle. Stejně tak jako hodnocení je i sám snímek jednou velkou kontroverzí a dlouho jsem neviděl nic s tak explicitními (ob)scénami, u jejichž sledování bych si sám před sebou připadal nemístně. A že si tvůrci dali záležet - když už vyvolávat v divákovi neklid, tak pořádně a s grácií! (24.01.2023)

Niekedy je človeku zle a chce sa vybľuť, nech sa mu uľaví, ale nejde mu to, kým si do huby nestrčí prsty. Zabudnite na prsty. Stačí pár minút z diela starého úchyla Alána Girodiho a je to, obľujete ale aj dosku. Lebo čo také môžeme od názvu stáť pevne alebo rester vertical očakávať ako to, že pán deviant nám tu ukáže polohy mužských údov veruže vertikálne. Ale majte sa na pozore: niekedy si ten úd ani nestihnete všimnúť, pretože práve je zarazený do riti asi osemdesiatročného skapínajúceho buzeranta. Žiadna sranda - skutočný príbeh, tak nám to deviant z Francúzska naservíroval, normálne Jarda Slávik šuviks, ale ani ten to nevydával za umenie. Ale aby ste sa dostali aj k tejto slávnej scénke, pri ktorom aj hovno na plátne skôr pripomína Van Goghove Slnečnice než tento film umenie, musíte dáviaci reflex násilne niekoľkokrát potlačiť. Napríklad pri reálnej scénke pôrodu... (25.12.2023)