Stáť pevne

Thommas to výstižně komentuje, navíc je třeba zdůraznit tu vizuální a auditivní sílu filmu, která věrně zachycuje přírodu, civilizaci i dění a přitom ohromuje. Nejednoznačný, provokující zážitek, na který nelze jen tak zapomenout. Přidávám několik zasvěcených komentářů: https://www.slantmagazine.com/film/staying-vertical/ https://www.bfi.org.uk/news-opinion/sight-sound-magazine/reviews-recommendations/staying-vertical-first-look https://www.hollywoodreporter.com/review/staying-vertical-rester-vertical-cannes-892731 . Poznámka závěrem: Film byl natáčen v jižní části departementu Lozère, nejméně obydlené oblasti Francie (90%) (29.11.2019)

Od Guiraudieho filmu očekávám, že bude výsostně podivný, a na Rester vertical jsem se proto těšil už jen z podstaty oné radosti, že sledujete cosi neuchopitelného, co si ale zároveň udržuje neochvějnou vnitřní logiku. Jenže Rester vertical není žádné cvičení v tvorbě alternativních společenských vesmírů. Rester vertical lze číst jako krutou alegorii o životních rolích, sociální normativitě a neschopnosti si pevně vystát svoji identitu tváří v tvář smečce. V úvodu potkáváme Léa (optimálně vykulený Damien Bonnard), který přijíždí na pastviny hledat vlky, kteří ho tak přitahují. Rozlehlé pláně, které Guiraudie zneužil už v středometrážním Du soleil pour les gueux, hostí stádo ovcí a pastýřku Marii, která vlky nenávidí. Léo se nechá Marií svést a přivést do stavu otcovského. Ačkoliv se snaží hrát svoje nové i současné role (profesní, otcovské, přátelské, lovecké) správně a za sebe, není si nikdy pevný v kramflecích a neustále pendluje mezi venkovem a civilizací. Všechny ostatní postavy jsou zbaveny jednoznačné sexuality, jsou přirozeně pansexuální a vytváří sociální pouta tak, jak se jim to hodí a jak to cítí - na rozdíl od Léa, který se bojí. Navíc je očividné, že v Jean-Louisovi dříme stejný zmatek a strach jako v Léovi, jen po letech obrany před smečkou už o něco militantnější. Magický závěr je metaforou, která dává Léově alegorické cestě od srabáctví a sociálních zábran smysl a vrací ho zpátky na začátek, k sobě: nalezl co hledal, jeho touha po konfrontaci s vlky se naplnila, možná by dokázal navázat i křehké spojenectví - teď už si to musí jenom pevně vystát sám před sebou. Ačkoliv se u Stát pevně neubráníte pocitům jisté sebestřednosti a snahy naplnit očekávání po hypnotickém L'inconnu du lac, je to stále onen kvalitní metaforický queer art s možností různorodých čtení, který Guiraudie umí tak osobitě a přístupně. (09.03.2017)

V podstate ani neviem, o čom tento snímok vlastne bol. Francúzska dráma zobrazujúce citové a psychické rozpoloženie jednej osoby, ktorá sa vysporiadava so svojim životom, so svojim úchylkami a celkovo sa snaží si sám sebe nainštalovať nejakú duševnú terapiu na ozdravenie duše. Niektoré scény tu boli doslova nechutné a neodporúčam to osobám nie veľmi náchylným k neštandardným záberom. Okrem toho, že som sa dosť nudil, tento film mi celkovo nepriniesol žiadnu pridanú hodnotu a vonkoncom ku mne neprenikli akékoľvek emócie. Podpriemer. 40 % (20.11.2018)

Niekedy je človeku zle a chce sa vybľuť, nech sa mu uľaví, ale nejde mu to, kým si do huby nestrčí prsty. Zabudnite na prsty. Stačí pár minút z diela starého úchyla Alána Girodiho a je to, obľujete ale aj dosku. Lebo čo také môžeme od názvu stáť pevne alebo rester vertical očakávať ako to, že pán deviant nám tu ukáže polohy mužských údov veruže vertikálne. Ale majte sa na pozore: niekedy si ten úd ani nestihnete všimnúť, pretože práve je zarazený do riti asi osemdesiatročného skapínajúceho buzeranta. Žiadna sranda - skutočný príbeh, tak nám to deviant z Francúzska naservíroval, normálne Jarda Slávik šuviks, ale ani ten to nevydával za umenie. Ale aby ste sa dostali aj k tejto slávnej scénke, pri ktorom aj hovno na plátne skôr pripomína Van Goghove Slnečnice než tento film umenie, musíte dáviaci reflex násilne niekoľkokrát potlačiť. Napríklad pri reálnej scénke pôrodu... (25.12.2023)

Miluju kontrovezní snímky, jejichž hodnocení tvoří průměr z odpadu a čtyř až pěti hvězd - obvykle prakticky sázka na jistotu. Jestli jsem v poslední době hodnotil nějaký film jako “ne pro každého”, tak by tenhle nemohl být snad pro nikoho. A přesto se najdou individa jako já (a těší mě, že je nás tu zhruba polovina), co si přijdou na své - ačkoliv zde bych s frází “přijít si na své” byl přeci jen opatrnější než obvykle. Stejně tak jako hodnocení je i sám snímek jednou velkou kontroverzí a dlouho jsem neviděl nic s tak explicitními (ob)scénami, u jejichž sledování bych si sám před sebou připadal nemístně. A že si tvůrci dali záležet - když už vyvolávat v divákovi neklid, tak pořádně a s grácií! (24.01.2023)