Rím, otvorené mesto

Jeden ze 100 nejlepších válečných filmů (z doby po r. 1900) - 100 Greatest Post 1900 War Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. (08.07.2010)

Rossellini nakrútil bezprostredne po skončení vojny polodokumentárnym spôsobom (z nedostatku iných možností) priebeh jej záveru v robotníckych štvrtiach Ríma. Na filme si najviac cením jeho autenticitu, ktorá nevyplýva z toho, že sa nakrúcalo v neupravených exteriéroch, ale aj preto, že mnohé scény vo mne budia dojem nakrúcania skrytou kamerou. Minimálny odstup od vojnových udalostí samozrejme spôsobil istú heroizáciu príslušníkov odboja a zosmiešňovanie nacistov. Na druhej strane stojí výkon Anny Magnani, ktorý, pokiaľ viem, už neprekonala. Napriek mnohým desaťročiam od nakrútenia pôsobí Rosselliniho dielo dodnes sviežo a úspešne odoláva zubu času. (02.09.2018)

Bohužel, chápu poselství filmu, ale neproniknul jsem do něj. Prázdné dialogy a obrazy se střídají s poutavými až napínavými výjevy, což má za následek silně rozporuplné pocity po zhlédnutí. Je až nespravedlivé dávat procentuální hodnocení filmu, který si dal za úkol "ukázat", ale pro mě tentokrát jen za lepších 50%. Když budu mít možnost, rád dám druhou šanci, ale jinak zatím s Rossellinim společnou řeč nenacházím. (22.05.2006)

Musím říct, že po Zlodějích kol jsem od neorealismu už nic nečekal. Na Rosselliniho film jsem šel tedy spíš z povinnosti dohnat filmové vzdělání. A jaké překvapení! Řím, otevřené město má děj, napětí a vcelku přiměřenou dávku patosu. Nikdo tu nebloumá bezcílně dvě hodiny po městě. Když tak nad tím uvažuju v kontextu filmů z dané doby, vcelku chápu, proč tohle dílo působilo ve čtyřicátých letech tak skandálně. Scéna výslechu působí poměrně naturalisticky, herectví je překvapivě civilní (zejm. Anna Magnani prokázala, že zvládne přesvědčivě zahrát temperamentní ženskou od rány) a ruční kamera je tu sice využívaná jen místy, ale zato vždycky účelně. Dnes už by se divák ani nad jedním z těchto prvků nepozastavil, ale v době těsně po válce to musela být odvaha. (22.08.2020)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)