Žiara

Splnil som si jeden veľmi starý rest, tento film som sa chystal zhliadnuť ešte v dobe svojho vzniku a mnoho krát po nej, no vyšlo to až teraz. Hlavným dôvodom bol samozrejme G. Rush, ktorý však na moje prekvapenie začína hrať až v polovici filmu, ak nerátam krátky úvod. Púšťať si to v pôvodnom znení asi nemá veľký význam, Rush artikuluje asi ako Luděk Sobota po 2 litroch vodky, takže mu nerozumieť takmer nič. Jeho výkon je fajn, ale príbeh nie je nič extra. V prvej polovici filmu sa zdalo, že to bude zaujímavo pokračovať vzhľadom na napätý vzťah otca a syna, ale po úraze sa zmenil nielen náš hlavný hrdina, ale i prístup režiséra, ktorý akoby zrazu nevedel, čo ďalej. Filmu chýbajú emócie, nedokázal ma chytiť za srdce a neprinútil ma Davida ani ľutovať ani milovať, čo je škoda vzhľadom na potenciál, aký film mal. 60%. (21.02.2024)

S Davidem Helfgottem a jeho rodinou bych se v reálném světě asi minula, ať už proto, že jsem narozdíl od jeho hyperaktivního, extrémně upřímného zaměření spíš klidný introvert, nebo proto, že jakkoliv mám vážnou hudbu ráda, existuje jistá hranice, za kterou už nerozeznám výborného klavíristu od geniálního. Co to má ale s hodnocením filmu Shine společné? Když nic jiného, tak ten prostý fakt, že filmová biografie člověka X je mnohem méně zajímavá, pokud vás člověk X nezaujal a netoužíte o něm vědět víc. A což o to, Geoffrey Rush mě hned v první temné scéně dostal, jenže když pak člověk čeká přibližně hodinu, než se děj zase vrátí k němu, nadšení to moc nepomáhá. (Zvláštní jak má občas Akademie tendence rozdávat Oscary hercům "hlavních rolí", kteří se však na plátně objevují méně než někteří herci rolí vedlejších. Dalším dokonalým příkladem je Hopkins v Silence of the Lambs.) Jakkoliv si tedy Shine svá vysoká hodnocení zaslouží, pro mě bude (bohužel) jen dalším z řady filmů, o jejichž kvalitách se objektivně nedá pochybovat, subjektivně mě ale za srdce nevzali. Z osobního hlediska tomuto filmu nicméně děkuju alespoň za jednu věc: za představení Geoffreyho Rushe širší (tedy neaustralské) veřejnosti. (23.01.2011)

S hrůzou jsem zjistila, že jsem zapomněla ohodnotit jeden z mých nejoblíbenějších filmů, přitom ho uvádím v profilu! Tak honem za pět a kdyby to šlo, dám i víc: za Rushe, za Armina Muellera-Stahla, za Sira Johna Gielguda, za Rachmaninova, za všecko! Vynikající film, všechno je přesně, jak to má být. (22.03.2011)

Přemýšlivé drama o osudu geniálního australského pianisty, kterému vlastní genialita přeroste přes hlavu, je především sólovým hereckým koncertem Geoffrey Rushe. Hicksovi se podařilo do průměrně dlouhé stopáže vtěstnat velké množství dějových motivů a celý film tak působí velmi živě. K zajímavému scénáři, precizní režii a fantastickému Rushovi přidejme výbornou hudbu a výsledkem je poutavý snímek z mimohollywoodské produkce, který rozhodně stojí za pozornost. (16.06.2012)

Hicks fantasticky zvládá přechody mezi lehce depresivní atmosférou Davidova rodinného krbu a naopak naději vzbuzující náladou pokaždé, když se hlavní postava ocitne v okolí piana/klavíru či ještě lépe za ním. Konečný výsledek je tak zručně namíchaný (a zahraný - Rush ftw!, ale nerad bych opomenul Taylora a Muellera-Stahla), že dokáže u člověka vyvolat nebývalý nápor životního optimismu. A to je občas k nezaplacení. (31.05.2011)