Loutky

Niekde medzi Brotherom a Samurajom, uzreli svetlo sveta i melancholické Bábiky, no tentoraz s tým rozdielom, že japonský tvorca Takeši Kitano, sa nezhostil hlavnej úlohy, a ani žiadnej inej, keďže zrovna tie zveril do rúk iným hercom, ale aspoň si tento film postrážil takým spôsobom, aký má skrátka vo zvyku, a to konkrétne v strižni, kedy si pomaly začínam všímať predovšetkým to, že čo sa týka tejto technickej stránky, tak si mimoriadne potrpel na častejšie, strihové flashbacky, ktoré vskutku naprosto vkusne dopĺňali dané príbehy. • V prvom rade sa v tomto prípade jednalo vari o pomerne náročnejšie uchopenie pre konečného diváka, ktorý by mal už predsa trošku dopredu vedieť, čo by mal teda od výslednej snímky najmä očakávať, aby sa v nej náhodou úplne nestratil. • Originálny, poviedkový scenár Takešiho Kitana, sa venoval presne tomu, čo ho totižto priamo vystihovalo : „Jednoducho povedané, že (bez)nádejné prípady vytvárali jednotlivé štúdie, jednotlivých postáv, ktoré si v minulosti prechádzali dosť komplikovanými, medziľudskými vzťahmi, povedzme po rozdielnych, povahových, vlastnostiach človeka, čo sa následne teraz pretavilo i do akéhosi, aktuálneho, nemenného tvaru” . • 3 páry, tri krát rôzny vývoj udalostí, a pritom sa stále jednalo o akúsi, (ne)naplnenú lásku, čo bolo v podstate ústredným leitmotívom tohto「umeleckého počinu」s dvomi ústrednými sprievodcami diania, ktorí počas svojej『road movie』, postupne "naďabili" i na ďalšie kľúčové postavy, vrátane popredného člena yakuzy, či dokonca i na japonskú Miley Cyrus, a to všetko pod taktovkou japonského Clinta Eastwooda, ktorý tento spletitý dej ešte obohatil i tradičným japonským bábkovým divadlom - Bunraku s pestrofarebnými kostýmami, čo je mimochodom možnosť vidieť hneď popri úvodnej sekvencii. • Proste je to iné, filmové umenie, než čo som doposiaľ od tohto tvorcu zatiaľ videl, no to ani zďaleka neznamená, že by som si na tejto bohatej, vizuálnej žranici, vôbec nepochutnal, áno, nepopieram, že je síce pripravená na odlišnejší spôsob, no i napriek tomu jej treba dať určite šancu. (22.04.2023)

Začátek jsem moc nechápala, připadalo mi to příliš roztahané a neuspořádané, ale pak jsem se do příběhu dostala a užívala si ho. Je prostě zvláštní. Je lyrický, alegorický, originální a plný emocí. Příběh jde ruku v ruce s překrásnou vizuální stránkou. Někomu možná nebude sedět pomalé tempo, typické jsou dlouhé scény, kde se děje pořád to samé nebo vůbec nic, ale i v tom se skrývá síla. Nelze doporučit každému, avšak rozhodně má na to, někoho oslovit, protože je to krásný film. (25.09.2010)

Nejen vizuálně krásný, poetický film plný něžných emocí, které sice místy hraničí s patosem, ale více méně se jim daří zůstat na té příjemné a neotravné straně barikády. S citem je tedy zacházeno akurátně, film svým mimoslovným sdělením připomíná tvorbu Kim Ki-duka, ale k záměně by dojít nemohlo, protože na to zde hrdinové dostatečně netrpí. :) Tempo je pomalejší, ale to ničemu neškodí, jen je nutno, aby byl divák na něco takového patřičně naladěn... 8/10 (08.05.2015)

Takeshi tentokrat zahral strunou na kterou moc rad slysim. Podmanivy audiovizual (hudba Joe Hisaishi) a podmanive do sebe mirne zakomponovane pribehy o lasce. Vse vcetne loutkoveho prologu i zaveru je pro me velmi pusobive. Na platne potesi i pritomnost Tatsuyi Mihashiho (Nebe a peklo, Tora! Tora! Tora!) v jedne z jeho poslednich roli. (22.02.2008)

To je zvláštní film. Nevěřila bych, že budu tak dlouho koukat na něco poetického s minimem děje a přeci tak ohromně výmluvného. Nejdřív jsem měla pusu dokořán a dumala jestli to bude celé loutkové. Když jsem si na loutky zvykla, tak nastoupili herci. Tři osudy, tři příběhy, krásná hudba a hodně, hodně námětů k přemýšlení... (11.02.2012)