Loutky

Ono, keď si človek niečo napíše, potom s radosťou sfilmuje a nakoniec aj podľa svojho gusta zostrihá, je to na výslednej podobe hneď poznať. Kitano je schopný filmár no (v mojom prípade) na jeho veci treba mať ideálnu náladu. Pri Bábkach, ktoré sú preplnené odkazmi, náznakmi, túžbou, láskou, či tragédiami, sa mi tentoraz dostalo naozaj príjemného filmového zážitku. (13.09.2008)

Niekde medzi Brotherom a Samurajom, uzreli svetlo sveta i melancholické Bábiky, no tentoraz s tým rozdielom, že japonský tvorca Takeši Kitano, sa nezhostil hlavnej úlohy, a ani žiadnej inej, keďže zrovna tie zveril do rúk iným hercom, ale aspoň si tento film postrážil takým spôsobom, aký má skrátka vo zvyku, a to konkrétne v strižni, kedy si pomaly začínam všímať predovšetkým to, že čo sa týka tejto technickej stránky, tak si mimoriadne potrpel na častejšie, strihové flashbacky, ktoré vskutku naprosto vkusne dopĺňali dané príbehy. • V prvom rade sa v tomto prípade jednalo vari o pomerne náročnejšie uchopenie pre konečného diváka, ktorý by mal už predsa trošku dopredu vedieť, čo by mal teda od výslednej snímky najmä očakávať, aby sa v nej náhodou úplne nestratil. • Originálny, poviedkový scenár Takešiho Kitana, sa venoval presne tomu, čo ho totižto priamo vystihovalo : „Jednoducho povedané, že (bez)nádejné prípady vytvárali jednotlivé štúdie, jednotlivých postáv, ktoré si v minulosti prechádzali dosť komplikovanými, medziľudskými vzťahmi, povedzme po rozdielnych, povahových, vlastnostiach človeka, čo sa následne teraz pretavilo i do akéhosi, aktuálneho, nemenného tvaru” . • 3 páry, tri krát rôzny vývoj udalostí, a pritom sa stále jednalo o akúsi, (ne)naplnenú lásku, čo bolo v podstate ústredným leitmotívom tohto「umeleckého počinu」s dvomi ústrednými sprievodcami diania, ktorí počas svojej『road movie』, postupne "naďabili" i na ďalšie kľúčové postavy, vrátane popredného člena yakuzy, či dokonca i na japonskú Miley Cyrus, a to všetko pod taktovkou japonského Clinta Eastwooda, ktorý tento spletitý dej ešte obohatil i tradičným japonským bábkovým divadlom - Bunraku s pestrofarebnými kostýmami, čo je mimochodom možnosť vidieť hneď popri úvodnej sekvencii. • Proste je to iné, filmové umenie, než čo som doposiaľ od tohto tvorcu zatiaľ videl, no to ani zďaleka neznamená, že by som si na tejto bohatej, vizuálnej žranici, vôbec nepochutnal, áno, nepopieram, že je síce pripravená na odlišnejší spôsob, no i napriek tomu jej treba dať určite šancu. (22.04.2023)

Těžká romantika po japonsku aneb ujetý slepenec příhod ze života vyšinutých nešťastníků, jejichž složky Kitano vyhrabal ve zdravotních kartách archivu psychiatrické léčebny někde v Okinawě. Zajímavým se jevil snad jen příběh oddanosti v podobě donášky sobotních obědů pro yakuzáckého bosse, který se zpozdil o celý život, další epizody, i přes svou tragiku a morbiditu, zely sice uměleckou, ale emocionální prázdnotou, stejně, jako nádherná příroda kolem, jejíž krása ztrácela ve spojení s dějem kouzlo. Napříště si vychutnám kvetoucí japonskou třešeň v záběrech National Geographic bez toho, aby mi tam zacláněli dva mimoňi na šňůře. (26.03.2010)

Chtěla jsem říct, že ten film mě jako osoba dlouze a silně objal, ale to není pravda. Ten film se mnou jako osoba dlouho mlčky chodil lesem. Nicméně obojí jsou gesta beze slov a to je to klíčové. Stejně jako i u jiných japonských filmů mám dojem, že jsem ho už dávno viděla, že ho mám v srdci teď a že tam byl i v tragediemi posedlém dospívání a že tam byl zkrátka odjakživa. Za zejména delikátní považuji, jakým způsobem Kitano pracuje s informacemi a dávkami jejich sdělování, do toho patří hudba, obraz i příběh. A také ho miluji za to, jak si uvědomuje význam ticha. ♥ (31.03.2015)

96% - Když jsem si tento film dal poprvé, byl to 113 minut slz, a zároveň 113 minut údivu nad krásami světa. Věděl jsem sice, že Kitano umí být niterný a lyrický (téměř v každém jeho filmu se objeví motiv vyrovnávání se s neštěstím), ale že tím tak přesvědčivě vyplní celý celovečerní film, to mě velmi překvapil. Nebudu tento film podrobně rozebírat, na to je příliš krásný. Doporučím ho jen všem, kdo ho ještě neviděli. (03.10.2005)