Manhattan

Nejdřív si Woody Allen nešikovně zvolil milenku v podobě nějaké sedmnáctileté mužatky, která vypadá spíš jak kluk z kukuřičného pole, než jako nezletilá holka z Manhattanu a následně se do mě rozhodl nasypat pár nesouvisejících textů, které v podstatě měly dávat smysl v rámci jeho způsobu života jako takového. Výsledek je takový, že jsem vlastně zjistil, že na sklonku sedmdesátých let na Manhattanu čepovali z kohoutku vodu zrzavou jak ten nejčerstvější pivsoň z tamní putiky a taky to, že holky rádi vyhledávali chlapce, kteří dokázali o umění mluvit okázale a fádně po dobu dvacet dlouhých minut. Zajímavý film, ale že bych se pro něj tak strašně nadchnul, to teda ne. (10.11.2015)

Paradoxně nejméně oblíbený Allenův film patří mezi fanoušky k těm nejoblíbenějším, k jejichž řadám přičítám i sebe. Allenova poloha v Manhattanu mi vůbec dost sedla - Allen se nesnaží být za každou cenu vtipný; je více hloubavý až melancholický; mluví se tu sice pořád hodně, ale ne tolik, aby to diváka odradilo; jednotlivé epizody jsou rytmizovány úsměvnými (hudebními) "intermezzy" (o celkově výborném výběru hudby se ani nemá cenu zmiňovat); až magické vyobrazení Manhattanu, respektive New Yorku prostřednictvím famózní širokoúhlé černobílé kamery Gordona Willise (přesto bez nominace na Oscara); tu a tam Allen skrytě či otevřeně odkazuje na jiná filmová díla, tvůrce či celá kinematografická období (Casablanca, Mlčení, Fellini, němý film ad.). Prozatím nejdospělejší allenovka. (07.11.2014)

Manhattan je filmovou kritikou řazený mezi nejzásadnější a nejkvalitnějjší Allenovy filmy, ale na mě po pravdě řečeno tak silně nezapůsobil z jednoduchého důvodu. Koncentrují se v něm všechny hlavní a oblíbené motivy Allenovy tvorby - neurotičtí citově nestálí intelektuálové, město New York, oblíbená hudba, kritika intelektuálního snobismu, osamělost a nenaplněnost milostných tužeb a nostalgie. Protože jsem viděl Manhattan později než řadu podobných Woodyho snímků (a že jich při jeho nadprodukci bylo), hrají pro mě dříve viděné zásadnější roli. Nehledě na to, že mnohem komediálnější ranný Allen nebo pozdní experimentující mi je přece jen bližší. V Manhattanu se sice objevují klasické allenovské grotestní tóny, ale mnohem silnější je právě motiv smutku a nostalgie v podobě, kdy rodinné vztahy byly daleko srozumitelnější a pevnější, rozvody a tahanice o děti byly výjimečné a lidé k sobě měli blíž. Ze dvou osudových žen v životě Woody Allena je mi právě Diane Keaton mnohem bližší než Mia Farrow, ale ani to čtvrtou hvězdičku tentokrát Allenovi nepřihrálo, i když všichni přítomní odvádí kus poctivé herecké práce. Nakonec největší dojem dělá černobílá kamera a snové fotografické scény nočního panorama Manhattnu a nejznámějších newyorských architektonických skvostů, stejně jako podobně nasnímané scény sbližování obou tragických hrdinů téhle smutné milostné romance. Celkový dojem: 65 %. (01.09.2011)

Prakticky neměnným pravidlem bývá, že se mi nějaký film od Woodyho buď hodně líbí, nebo se mi hodně nelíbí. Tento film tohle pravidlo popírá, neboť se mi líbil tak nějak napůl. Nechyběla velice zajímavá myšlenka ani vynikající humor. Občas nějaký ten vtípek opravdu padl na úrodnou půdu. Člověk v sobě nezapře i určitou radost ze sebe sama, když se taky tu a tam dovede zasmát něčemu, co zní opravdu inteligentně. Woody Allen hrál tradičně sebe a užíval si to. Potěšila mě mladičká Meryl Streep, která již tehdy působila moc sympaticky. Nejvíce z celého filmu se mi ovšem líbil závěr. Woody Allen má zatraceně dobře zmapované lidi a v behaviorální psychologii patří v rámci filmů k naprosté špičce. Zařadil bych ho někam o kousek pod Bergmana a von Triera. Je s podivem, že spousta filmařů točí o lidech takové píčoviny, které působí dojmem, že dotyční snad celý život strávili někde v krabici a naopak někdo má ten dar vystihnout lidi v plné kráse. Hezké a pravdivé. Jen v několika momentech trošku utahané a černobílá barva tomu také moc nepřidává, neboť všechny tyto aspekty dohromady mě dokonale uspaly a musel jsem film dokoukat následující den. Lepší 3 hvězdy. (03.04.2019)

Čistá esencia Woodyho Allena, typický filmový pohľad na medziľudské vzťahy, rôzne ľudské charakterové stránky a existencionálne otázky filozofickou optikou jemu vlastnou. To všetko vkusne dotvára jemne satirický humor a veľa vtipných poznámok. Zatiaľ z toho čo som od neho videl sa mi zdá, že zároveň ide aj o jeho najosobnejší film, možno až o jeho intímnu spoveď. Nemyslím tým len jeho lásku k mestu New York (ktorá je mimochodom patrná skoro v každom jeho filme), ale aj jeho vzťah k ženám, pričom okrem klasického intelektuálneho neurotika sršiaceho jemným pesimizmom tu oproti iným jeho filmom výraznejšie otvára aj iné stránky jeho povahy. Možno práve preto sa film po dokončení samotnému autorovi nepáčil. Rád by som tiež vyzdvihol úžasnú hudbu, ktorá celkový zážitok z filmu ešte viac prehlbuje. Smutnejšiu stránku snímku zase pekne dotvára čierno-biele prevedenie. A poučenie? No... niekedy človek toľko preberá až preberie... Inak zaujímavé, ako sa niečo z filmu potom pretavilo aj do reality, akoby išlo o budúce zrkadlo jeho života. Nádhera. Odporúčam ale hlavne tým, čo už od tohto režiséra majú niečo napozerané. 85/100 Videné v rámci Season Challenge Tour. (04.12.2015)