Umberto D.

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %. (31.03.2015)

Před projekcí bych nečekal, že mě Umberto D dostane ještě o něco víc než Zloději kol (možná i díky absenci chlapce?). Oba jsou si v mnoha ohledech podobné, tj. téma stavu poválečné Itálie a vypravování osudů lidí žijících na hranicích chudoby, kteří ztrácí lidskou důstojnost či se odhodlávají k zoufalým činům. Ale příběh důchodce mě zasáhl nějak drtivěji. Zdálo se mi, že si sáhl ještě víc na dno, mnoho scén jako žebrání, odhodlávání se k onomu činu, stydění se před přáteli a mnoho dalších bylo velmi silných a k mému takřka maximálnímu soucitu a fandění nebyl potřeba ani ten pes (jehož skutečný význam pro Umberta jsem úplně pochopil až ke konci filmu). A když už je řeč o závěru, vyústění snímku rozhodně má něco do sebe, ale přece jenom bych ho nechal raději v podobě, na kterou divák (nebo alespoň já) čekal, emocionální dopad by byl jistě ješte vyšší. Každopádně celkově hodnotím slabším plným počtem, příjemné překvapení. (16.06.2013)

Presvedčivý, vyznením dojímavo smutný apel na ľudskú solidaritu, v príbehu penzistu a jeho verného psíka. Láskavé slovo, pomoc alebo prijatie sa osamelému zúfalcovi (pohrávajúcemu sa s myšlienkou na samovraždu) nedostáva ani od boháčov, ani od majetkovo, či vekovo blízkych ľudí. Náznaky pochopenia predstavuje spolupacient v nemocnici a mladá slúžka jeho despotickej nájomkyne. Nehereckí herci, úsporný dej , dôraz na sociálne problémy a čiernobiely obraz zachytávajúci ako prostredie, tak vnútorné prežívanie ubiedeného penzistu - to všetko charakterizuje film ako vystrihnutý z príručky klasického talianskeho neorealizmu. (08.06.2005)

Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu. (05.08.2023)

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)