Nosferatu - Fantom noci

Herzog a Kinski - pekelná dvojica, zaručujúca zážitok. Nosferatu nie je iný. Devízou je kultový príbeh, ktorý samozrejme tak svojský autor ako Herzog prispôsobil svojim víziám, ale pri tom zachoval pôvodné styčné body. Kinski ako Drakula je GENIÁLNY - herecký minimalizmus s maximálnym účinkom (za pomoci parádneho make-upu:) Nosferatu v Herzogovom podaní má aj hlbší, priam existencionalistický podtext (zábery na prázne mesto, "posledná večera",...), výbornú formálnu stránku a veľa krýs k tomu:) (02.05.2011)

Obrovské překvapení! S Murnauovou klasikou jsem si divácky neporadil, Coppolův Dracula mě vyloženě naštval, ale Herzogova verze je tak neuvěřitelně krásně atmosférická, že jsem si vychutnával každou její sekundu. Zvlášť u první poloviny jsem byl naprosto nadšený - pochmurná (pod)horská krajina a staré hrady na mě prostě působí. Mimochodem je to kromě Hostelu asi jediný horor, u něhož jsem poznával místo natáčení (konkrétně hrad Pernštejn). Horror movie of the year (23.12.2009)

Kdo jednou viděl ikonickou němou verzi hraběte Draculy, tedy Murnaova Nosferatu s Maxem Schreckem, nikdy na to nezapomene. Herzogovi se ale podařilo natočit dokonalý remake, kde si z původní verze vytáhl a ještě vylepšil mrtvolně bledou a zatuchle páchnoucí esenci záhrobní hrůzy a stylově se i přes barvu držel stínových  her tak typických právě pro původního Nosferatu. Dialogy nechal pouze střídmé a klidně bych si místo nich dokázal představit i tabulky s textem v němém filmu. A doslova mistrovským tahem byla volba herců,  Isabelle Adjani jako Lucy byla naprosto dokonalá a kamera  i její vizážistka ji  evidentně milovaly a všechny scény s ní jsou nezapomenutelné.  Stejně jako ty s Kinskim v roli hraběte, jehož  vlhký a mrtvolný puch je prakticky cítit i z obrazovky. Osobně jsem rád, že byl celou dobu symbolicky v masce zrůdy a jejich společná vystoupení s Lucy patří asi k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci upírského žánru kdy natočeno. K dokonalému zážitku pak přispívají i záběry na vylidněné město plné rakví.    Pohlcující a pětihvězdné představení. (27.10.2023)

Velmi povedené zpracování Draculy pod titulem Murnauova Nosferatu z roku 1922. Jak jsem už mnohokrát napsal, drakulovské snímky mě příliš nebaví, ale tento společně s původním němým filmem mi připadají nepřekonatelné. Klaus Kinski efektně převzal upírskou štafetu po Maxi Schreckovi a ve své roli je výborný. Dokáže vyvolat jak soucit, tak i silný děs. Za zmínku také stojí krásná Isabelle Adjani, která se své role chopila dobře, ale stejně podala nejlepší výkon až v o dva roky mladším hororu Possession. Každopádně, tento upírský horor patří k těm nejlepším. Určitě stojí za vidění. (05.01.2012)

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)