Tanečnica

Skvelé tanečné čísla s úžasnou hudbou, vizionárska a tvrde pracujúca Isadora patria k najväčším devízam filmu, ale tvoria len malý zlomok snímku. Ako náhle debutujúca režisérka začne rozprávať príbeh lásky, tak sa jej to sype pod rukami a vy iba neveriacky kývate hlavou. Nezachraňujú to ani skvelý herci na čele s Gaspardom. 5/10 (13.03.2017)

Je to příběh tanečnice, za jejímž dobově inovativním vystoupením se skrývaly hodiny dřiny, krev, pot a slzy. Ona sama krásou ani ladností neoplývala na rozdíl od své "přítelkyně"-sokyně, ale na její vystoupení ve Francii se stály fronty. Tento příběh sám o sobě není ničím nevídaně zvláštním, ale o jednu hvězdičku navíc si zaslouží díky krásné kameře a právě tanečním scénám, které když si vybavím, mám znovu husí kůži. Něco tak vizuálně krásného jsem na plátně neviděla už dlouho. V momentě, kdy poprvé začala tančit jsem ani nedýchala a přála si, aby tančila po zbytek filmu... Jediná výtka ohledně těch tanečních scén by byla ta, že byly moc krátké. Jakožto první celovečerní počin režisérky Stéphanie Di Giusto, velmi pěkná práce (zvlášť po vizuální stránce). (27.11.2016)

Film začíná od prostředka. Soko své postavě poskytla zvláštní směsici zranitelnosti a odolnosti. Jako neohrabaná panna se na konkurzu bezelstně ptá : Znásilníte mě? Film má nádech ženského románku, ale naštěstí pracuje s humorem. Teprve později, když k sobě již oslavovaná diva pozvedne mladší kolegyni – podle scénáře zákeřnou konkurentku Isadoru Duncanovou – vynikne rozdíl mezi ladností přirozeného pohybu a trénovanou dřinou, mezi vyzývavou éterickou lolitkou a vycepovanou atletkou s pozitivním dopingem. Snímek pak do vztahu obou tanečnic roubuje ještě lesbické náznaky; typicky francouzským, tedy strojeně okázalým, předůkladným způsobemcož se týká také jiných milostných zkušeností Fullerové. Nás mohou rušit i kulisy pražského Obecního domu vydávané za kabaret Folies Bergere. (19.05.2020)

Trochu mi to připomnělo snímek "Egon Schiele", který jsem nedávno viděl. Je to životopisné, je to dobré, ale přijde mi to spíše jako takové klasické životopisné drama, kterému chybí něco navíc, co byste dostali. Jasně, dozvíte se o životě dané osoby, kterou nejspíš ani neznáte, jasně, měla zajímavý a dramatický osud, ale s tím prostě počítáte. (06.08.2017)

Podobných životopisných filmů existuje na tucet a ještě víc, ale problém je, že jsou si dost podobné. Loïe Fuller asi nikdo nebude znát, ale tento film ji alespoň připomene. To bylo v době, kdy technika ještě nebyla tak propracovaná a lidé více chodili do divadel, moc jiné zábavy, krom kabaretů a nočních podniků, nebylo. Měla to těžké, holka, chtěla to dělat jinak a nebylo snadné se prosadit. Ovšem podařilo se. Zaplatit za to musela ale strašnou cenu. Faktem je, že herečku Soko moc neznám a zrovna mě nenadchla. Za to samotné kostýmy a taneční kreace byly pozoruhodné a celkem se divím, že z nich byly lidi tak nadšení. Spíše bych řekl, že je to styl, který by více přijalo současné publikum. Na druhé straně musela tato hra světla, barev a stínů vypadat tehdy úžasně, protože do té doby nikdo nic podobného asi nedělal. Pro režisérku Stéphanie Di Giusto je to velký debut, umocněný tím, že si prvně psala i scénář, stejně jako Sarah Thibau. Otázkou je, jak už si to tak u životopisných filmů pokládám, nakolik je zde pravdy a kolik tvůrčí svobody. Přeci jen ty lesbické náznaky...v tehdejší době...no už by je neupálily, ale společnost by jim dala co proto. (27.03.2024)