Ivi06

Ridley Scott a Joaquin Phoenix jsou jména, která budou vždy automaticky vzbuzovat očekávání. Rozhodně nemůžu říct, že bych se nudila, protože výprava, scény z bitevního pole jsou velmi poutavé. Méně je ale někdy více, a Ridley se ku škodě snažil o to více. Napoleon je takový nabušený sestřih nejzásadnějších Bonapartových bitev a výprav, prokládaný "romantickou" linkou s Jozefínou. Mnohem víc bych ocenila zaměření na jedno/dvě konkrétní období a bitvy, a hlavně bych do toho nacpala mnohem víc psychologie a politiky... jít mnohem víc do hloubky v charakteru postav, protože upřímně mi takto podaný Napoleon přišel strašně plochý a bezduchý, i přes to, že Joaquin hraje standardně dobře. Víc bych se ponořila do jeho motivů a komplexů. Vztah s Jozefínou působí strašně nedotaženě, protože na jedné straně máme oboustranné láskyplné dopisy plné úcty a na straně druhé, před kamerou, vidíme jakýsi chladný vztah, kde láska a úcta není vidět ani ze vzdáleného rychlíku. Je to škoda, myslím, že by diváky mnohem víc zaujala hlubší analýza samotné postavy Napoleona, vzít již stokrát viděné a předvést to trochu jinak... tak jak jsme to viděli třeba u Phillipsova Jokera. Chybí mi tu prostě nějaká přidaná hodnota. Ale docela by mě ve finále i zajímala ta režisérská verze, protože až teď mi došlo, že jsem v úvodních titulcích zahlédla francouzskou herečku Ludivine Sagnier, která v této kino verzi není vůbec :D Takže co všechno vlastně Director's Cut skrývá?

Největším problémem Maestra je to, že má sice všechny předpoklady pro úspěch : vidíme precizní a solidní filmařinu a skvělé, ocenění hodné herecké výkony, ALE ten film absolutně postrádá duši... Pro mě to znamená, že si nejsem schopná vytvořit pouto ani k jedné postavě a chybí mi tam nějaká emoční zainteresovanost... Film dokoukáte a hned si můžete pustit další... což pro mě není známka dobrého filmu. To nízké hodnocení tudíž naprosto chápu. Sama nejsem schopná dát víc jak 3 hvězdy... a ta třetí je za herectví Bradleyho Coopera.

Dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná film nějak ohodnotit, protože se ve mě mísilo obrovské množství dojmů a myšlenek, což už je samo o sobě svým způsobem pochvala, protože to je přesně to, co od filmu očekávám. Druhé zhlédnutí mi však pomohlo hodnocení upevnit. Začnu jednou jedinou výtkou, kterou k filmu mám : ačkoli se mi moc líbily černou magií zpustošené princezny (babizny), mrzelo mě, že jim chvílema fakt nebylo rozumět ani slovo. Jinak je to pro mě pohádkové překvapení desetiletí. Konečně tu máme neobvyklý příběh, který není o dobývání srdcí princezen, ale o zhýčkaném princi, který se má postavit svým největším strachům, poznat o čem je život i smrt, a stát se díky této strastiplné cestě lepším člověkem, a tudíž i dobrým králem. Několikrát mě napadlo, jestli dnešní děti na tento film nebudou vzpomínat s podobným traumatem jako jsem měla já ze Sedmera krkavců nebo z O princezně Jasněnce a létajícím ševci protože chvílemi to mělo až hororový nádech... Například scéna s duchem Vladimírem Javorským mi přišla krásně strašidelná vizuálem, ale zároveň byla velmi dojemná a patří k jedné z nejlepších scén filmu. Vizuál je něco, co mě opravdu nadchlo... obzvlášť pak scéna, kde se princ setkává se svým největším strachem. Ta kombinace barev kostýmů a lesa v zlatých, stříbrných, bílých a černých barvách... to patří skutečně k nejkrásnějším scénám, které jsem mohla v českém filmu vidět. To vše ještě doprovázené neotřelým vtipem... ať už v podobě herectví Budaře a Vetchého, nebo v samotných replikách. Je i jasné, že je to trochu bizár, který bude rozdělovat diváky do dvou táborů, ale já jsem teda velkým fanouškem :) Prince Mamánka považuju za čerstvý vánek v současné české kinematografii.

Obvykle domácí tvorbu nekomentuji, ale tady jsem to slíbila kamarádce. Upřímně jsem dlouho neviděla nic tak strašně ubohého a trapného. Jedno odporné klišé vedle druhého. Vypadá to, že je úplně jedno, jestli jsme schopné, soběstačné a v práci úspěšné... jakmile se v našem životě objeví muž s velkým M, zamilujeme se po 20 společně strávených minutách, a záhadně se z nás stanou bezmocné a vypatlané kravky... Odkopnutí špatně neseme a proto sestrojíme geniální plán pomsty : zajdeme do kadeřnictví, abychom vypadaly ještě lépe než doteď a dáme mu patřičně najevo, že bez něho můžeme žít... a co se stane? On si uvědomí, že jsme ta pravá... strašně se milujeme... po... 3 schůzkách? WTF... a o kamarádkách ani nemluvím. Sice se vyspím s přítelem nejlepší kamarádky, ale ta mi po facce a jednom panákovi v podstatě odpustí a ještě mi jde mile ráda na svatbu...  Tenhle film není ani romantický, ani vtipný... teda já jsem se nasmála... teda spíš vysmála téhle absolutní stupiditě a odpadu všech odpadů... Obsazení? Já chápu, že herci potřebují platit účty... ale proboha! Kdyby to byla alespoň nějaká satira, recese... ono je to ale myšleno vážně, a z toho je mi fakt úzko.

Jsem neskutečně ráda, že se mé vnitřní hodnocení shodlo s hlavní porotou letošního festivalu v Cannes, v čele s Rubenem Östlundem (Trojúhelník smutku, Čtverec), a že film Anatomie d’une chute (Anatomie pádu) vyhrál hlavní cenu, Zlatou Palmu. Justine Triet mě neskutečně překvapila, protože její poslední film, který představila v Cannes, Sibyl, mi přišel spíše průměrný. Na druhou stranu jsem v něm poprvé viděla Sandru Hüller, která mě okamžitě zaujala a scény s ní, jsou z toho filmu to nejlepší. Anatomie d’une chute je oproti tomu v mém hodnotícím systému skokem na příčku nejvyšší a považuji ho jako masterpiece, který rozhodně budu chtít vidět znovu. Sandra, Samuel a jejich syn Daniel žijí v horách nedaleko Grenoblu. Již úvodní scéna naznačuje, že vztah Sandry a Samuela bude pravděpodobně napjatý. O pár minut později nacházíme Samuela mrtvého. Vyšetřování této záhadné smrti, které v podstatě připouští pouze dvě teorie, a následný soudní proces, vede k hluboké analýze vztahu zmíněného páru. Toho všeho se musí účastnit i mladičký Daniel, který, i přes své zrakové postižení, je v této kauze klíčovým svědkem. Zatím to nezní jako originální a inovativní příběh, že? I přes to, se Justine Triet povedlo podat již tisíckrát viděné téma svěžím a neobvyklým způsobem. Sama za sebe mohu říci, že jsem hlatala každou minutu z té dlouhé stopáže… ani vteřinu jsem se nenudila a nejsem schopna najít jediné hluché místo. Velkou zásluhu na tom mají všichni herci, jejichž výkony jsou dechberoucí. Sandra Hüller je bez pochyby královnou tohoto filmu, ale stejně tak famózní je Milo Machado Graner, a musím i ocenit Antoina Reinartze v roli žalobce. Další zásluhu na tom má samotný scénář a dialogy. To postupné odkrývání vztahové dynamiky mezi Sandrou a Samuelem, odhalování jejich minulosti, problémů a sporů, což má pomoci odhalit pravdu… stejně tak jako Danielův rozpor mezi vlastními vzpomínkami a tím, co slyší u soudu, což u něho vede k absolutnímu zmatení, je naprosto geniální. Postava Daniela, zmítaného nejistotou a pochybnostmi, má pro rozuzlení kruciální význam, a zároveň je i takovým zrcadlem samotného diváka, který také nemůže s jistotou říci, jak to celé bylo. Velmi významným momentem je pak dialog mezi Danielem a sociální pracovnicí : Když pochybujeme a nejsme si jistí, nezbývá nám nic jiného, než se rozhodnout… a tak to nakonec musíme udělat i my. [Festival de Cannes 2023]

Tento film nám na festivalu představil samotný Quentin Tarantino, který ho označil jako jeden z filmů, které ho nejvíce ovlivnily, a kterému dokonce věnuje celou kapitolu ve své knize Cinema Speculation. Před projekcí nás vyzval k tomu, abychom se na film nedívali jako Francouzi, ale ať povolíme uzdu svým emocím. Ať křičíme, tleskáme, pískáme, když se nám bude chtít, a projekce podle toho také vypadala, což možná ještě umocnilo můj zážitek, a já si film skvěle užila. Asi i proto si troufám říct, že je to jeden z nejlepších vendeta filmů, které jsem viděla. Velmi pomalu se seznamujeme s hlavní postavou Charlesem, který přežil vězení a mučení ve Vietnamu. Po návratu dostane jako kompenzaci vysokou odměnu a je vzápětí přepaden, ale je natolik zocelený vším tím mučením, že dostat z něho hlásku bolesti, je pro ty mexické grázly nemožný úkol. Po zabití jeho manželky se synem začíná příprava na pomstu, která s může jevit jako zdlouhavá, ale pomalu vede k tomu skvělému masakróznímu finále. William Devane skvěle hraje bezemočnost, budí respekt, ale zároveň soucit, a člověk si ho velmi rychle oblíbí. Tommy Lee Jones mu skvěle sekunduje, a Linda Haynes tu taky perlí. Z toho co jsem pochopila, v Americe je tento film dost kultovní a u nás ne příliš známý, což je docela škoda, tak to napravme 😊 [Festival de Cannes 2023]

Vzhledem k tomu, že mám italské filmy ráda, a že jsem se účastnila tiskovky, kde novináři tento film velmi vychvalovali, měla jsem asi příliš velká očekávání. Námět filmu mi přijde povedený: filmový režisér se potýká s nástrahami, které přináší filmové natáčení, ale zároveň se potýká s osobními problémy a čelí rozpadu filmové kultury, která kvůli soudobým trendům ztrácí své kouzlo. Jedná se o komedii, ale za veškerý vtip vděčíme převážně Morettimu jakožto herci, který film táhne svým osobitým šarmem. Bude asi hodně záležet na divákovi a na jeho smyslu pro humor, protože vedle mě v kině bylo mnoho lidí, kteří se smáli v momentech, kdy já vůbec… takže, zkuste a uvidíte 😊 Za mě tomu něco chybělo. [Festival de Cannes 2023]

Film překvapivě promítaný v rámci slavnostního zakončení festivalu po předání cen. Upřímně, jsem prvních třicet minut docela trpěla a měla chuť odejít… ale hecla jsem se, že přeci nemůžu odejít ze své poslední projekce v Cannes. Nakonec se to docela zlomilo a film mě začal celkem bavit a dostavilo se ke konci i lehké dojetí. Neviděla jsem filmy Frčíme, Duše a Proměna, takže nemohu srovnávat s těmi čerstvými či novějšími Pixar počiny… ale proboha, když si vezmu Příšerky (za mě TOP číslo 1), Nema, Úžasňáky, Rebelku, V Hlavě, Coco – to jsou filmy diametrálně vyššího levlu a Mezi živly pak s prominutím působí strašně nudně a nedosahuje té Pixar kvality, i když jsou tam scény, které mě určitě rozesmály a dojaly, ne že ne, ale u toho dojetí to bylo dost na pilu… (Luca je mimochodem taky dost na hraně). Dětem se to asi určitě bude líbit, je to veselé, barevné… ale plné soudobých oblíbených klišé. [Festival de Cannes 2023]

Jsem obrovským fanouškem filmů Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí… a Une nuit, neboli Jednu noc, bych označila jako takovou francouzskou verzi prvního dílu výše zmíněné trilogie. Rozhodně ale není kopií. Vše zde začíná bouřlivou hádkou dvou cizích lidí v metru, která přeroste ve vzájemnou sympatii a společně strávenou noc plnou zajímavých dialogů a dobrodružství v noční Paříži. Doprovázené krásnou hudbou Vincenta Blancharda, některé scény vás rozesmějí, jiné zase dojmou… Obě postavy jsou autentické, sympatické... A myslím, že finále ve vás vzbudí chuť to celé vidět znovu. [Festival de Cannes 2023]

Tento film je po dlouhé době důkazem toho, že v jednoduchosti je krása. Když porovnám s ostatními filmy z festivalu, tak The Old Oak přináší asi ten nejlidštější příběh. Žádné přehnané zápletky, žádné WTF zvraty, žádné emoční ždímání ani žádné mindfucky, které jsou dneska oblíbeným nástrojem tam, kde je nedostatečně kvalitní obsah. Tohle je příběh o obyčejných lidech, o střetu kultur, o těžkostech začlenění se, o přijímání neznámého… The Old Oak je obyčejný, minimalistický a zároveň velkolepý ve vzbuzených emocích. Je dojemný ale dokonale vybalancovaný, netlačí na pilu… [Festival de Cannes 2023]