Taliančina pre začiatočníkov

Příjemný hořkosladký příběh ze života těch obyčejnějších lidí. Každý má své problémy, svá skrytá tajemství a nepříjemná traumata, která sebou vleče a s menší, či větší úspěšností se je snaží překonávat. Nikdo nechce zůstat osamocen, každý chce mít svojí oporu v překonávání všedních těžkostí životní pouti. Každý chce nalézt svůj malý kousek štěstí, který by mu dodával odvahu a smysl žití. Je zde zastupující mladý kněz Andreas (Anders W. Berthelsen) s nedávnou životní ránou, submisivní prodejkyně v pekárně Olympia (Anette Støvelbæk) s despotickým otcem, osamělá kadeřnice Karen (Ann Eleonora Jørgensen) s neodbytnou matkou, neprůbojný a ochotný hotelový recepční Jørgen Mortensen (Peter Gantzler) s pochybností o své mužnosti, neurvalý číšník fotbalové hospody Hal-Finn (Lars Kaalund) se strachem z odkrytí své citlivosti, a italská servírka Giulia (Sara Indrio Jensen) s touhou po lásce. Jednotícím prvkem je městský kurz italštiny, který zbavuje každého jednotlivce jeho tíživé samoty. Kurzisty doplňuje realitní makléřka Kirsten (Karen-Lise Mynster), pragmatická zdravotní sestra Lise (Rikke Wölck) a napravená kostelnice (Elsebeth Steentoft) s hříchem z minulosti. Z dalších rolí: zahořklý a odstavený reverend Wredmann (Bent Mejding), Karenina nemocná a vydírající matka (Lene Tiemroth) a neméně vydírající a bezmeznou poslušnost vyžadující Olympiin otec (Jesper Christensen). V životě každého jsou smutné i radostné chvíle. V osamělosti se krize překonává těžko, a proto se všichni sdružují a hledají. Hledá každý sám i všichni společně, hledají se navzájem, přibližují se i se vzájemně vzdalují. Nacházejí se, aby se na život usmívali. Aby v objetí šli vstříc radosti ze života. S horoucím srdcem, nadějí v duši a vírou ve vlastní štěstí. (01.02.2016)

Krásný a milý romantický film, kde jsou osudy všech nenásilně pospojovány a všechno to, co se mi na začátku nelíbilo dostane najednou hluboký smysl a všechny ty lidi si postupně zamilujete i s jejich zvláštostmi. Lehký nádech humoru a dramatu dodává filmu na zajímavosti a ačkoliv ten konec přesně takový očekáváte, nemůžete říct, že je to kýč. Navíc jsou v hlavních rolích velmi zajímavé typy herců a velice dobře své postavy vystihli. Film, který mě opravdu potěšil a pohladil po duši. (13.12.2005)

Nemám rád filmy podle manifestu Dogma 95. Jsou tmavé, roztřesené, bez pořádné hudby, a všechny jsou si podobné. Naštěstí si jsou podobné i v tom že v nich hrají výborní přirození herci v uvěřitelných rolích. A Itaština pro začátečníky není výjimkou. Je plná ne až tak obyčejných lidí kteří si žijí svoje obyčejné životy. Někdo je osamělý, někdo nesmělý, někdo by zasloužil pořádně vyliskat aby se probral. A všichni chodí na lekce italštiny. Scénář je sice až příliš naivní, zápletka je až moc průhledná, ale film ve své, na severské poměry ani ne tak moc depresivní atmosféře funguje skvěle. Romantické komedie má raději ty tradiční, plné ztřeštěných situací, vyhrocených momentů a prudkých změn nálad, ale někdy nezaškodí vidět i něco jiného, zvlášť když je to tak skvěle natočeno. (29.12.2011)

Jednou takhle odpoledne přišla máma z půjčovny, zasunula kazetu do přehrávače a v očekávání „milé, nenáročné oddychovky“ zasedla s talířem chipsů před televizi. Za chvíli slyším až do kuchyně nespokojený mrukot a po dalších pěti minutách za mnou dojde se slovy: „Na to se nedá dívat, to je zase něco pseudo-uměleckého, chceš to zkusit?“ A já už natěšeně vbíhám do obýváku. Ano, nezklamala jsem se. Mojí maminu zbožňuju, ale co se filmů týká, tady se moc nescházíme v názorech. Takže milí zlatí, tenhle film je něco. Ze začátku byste většinu postav umlátili, ale někde v půlce najednou zjistíte, jak moc každému z nich fandíte. Je to obyčejné, je to nesnesitelně naivní a rozkošné. Vřele doporučuji, pokud se někdo chce nadopovat pozitivními pocity. Film je totiž vyprávěn s takovou mírou lidskost, že kdyby nevyvrcholil happy endem, cítila bych se snad i podvedena.. (Holt pro mojí mamču bude Dogma 95 asi navždy něco jako Apollo 13 pro mého psa ) (26.06.2006)

Lone Scherfig na pomalé cestě na vrchol. Jako první se ke mně z její tvorby dostal fascinující Wilbura, co se chce zabít, a stejně fascinující pocity ve mně vyvolala i Italština. Málokdy se podaří tak dobře skloubit romantickou komedii s dramatem, navíc ještě tak, aby vyvrcholení bylo hřejivé a nápadité a i přes svou naivnost v divákovi nechalo pocit krásy. Některá svalová zranění se dají léčit jen jediným způsobem. (24.07.2006)