La noche de las gaviotas

Amando de Ossorio ještě do 90. let a 21. století, než se k němu obrátil fanouškovský zájem „cinéfagos“ či o něm začaly vznikat kritické a akademické publikace, nepatřil na piedestal španělského hororu, na rozdíl od jeho kolegů v čele s Jesúsem Francem či Jacintem Molinou. Zpětně se však zařadil mezi důležité tvůrce jak rozkvětu španělského hororu – kam dále spadají Eloy de la Iglesia a Narciso Ibáñez Serrador –, tak i eurotrash kinematografie obecně. Čtyřdílná série o slepých mrtvých je Ossoriovým opus magnum. První díl byl na hororový žánr ve Španělsku velmi úspěšný (což platilo i o zahraniční), a ačkoliv s každým následujícím sequelem hladina diváctva a tržeb klesala, přesto Ossorio dokázal v rámci omezeného produkčního zázemí vytvořit nápaditou hororovou řadu. Devízou je neotřelá typologie monster, nemrtvých rytířů, kteří v sobě snoubí éthos mumie (mrtvolná dávná minulost, zaobalená do rozkládajících cárů, narušuje teď a nyní), vampirismu (vstávání v noci z hrobů a hlad po krvi), zombie (pomalé kreatury nevypadají zrovna svěže), avšak i duchařiny (díky okultismu jsou zrůdy de facto nadpřirozeně vzkříšené bytosti vyhledávající oběti dle zvukového projevu). Vedle zneklidňující chorálové hudby Antóna García Abrila – jejíž koncept později adoptuje mnoho italských hororů, i díla typu Přichází Satan! 1976 – přidává na jinakosti monster také proslavené zpomalené snímání jejich existence. Ossoriovy předchozí projekty měly několikráte během klerofašistického režimu problémy a Ossorio, ať už vědomě či nevědomě, nabízí na několika rovinách podvratný komentář v jinak pulpové estetice, v rámci níž je série o nemrtvých křižácích poplatná opakovanému recyklování motivů, prostému epizodickému ději, i sepětí excesivního násilí, sexuality, sadismu a goru. Každý díl templářské řady vyvolává účelně konfrontaci mezi minulostí a moderní érou, přičemž templáři mohou být viděni jako symbol zkostnatělého autoritářského režimu starého Španělska, jeho patriarchální dominance a katolických hodnot, skrze něž je sadisticky potlačováno cokoliv, co charakterizovalo postupnou společenskou změnu ve Španělsku, v pozdních 60. a 70. letech. Jednak vzestup masového turismu za vrcholného období „el milagro español“ [španělského zázraku] – příběh 1. dílu měl být sice původně zasazen do Galicie, kvůli cenzuře Ministerstva informací a turismu se sice děj přesunul do Portugalska, kde však panovaly obdobné socio-politické podmínky, od nástupu kapitalismu s podobnými turistickými lokacemi až po autoritářský režim Antónia Salazara. Jednak postupná sexuální liberalizace – příšery trestají zvláště promiskuitní, mladé heterosexuální páry. A jednak všeobecně nový životní styl nastupující silné střední třídy – nejednou jsou monstra probuzena tranzistorákem vyřvávajícím pop a jazz, nebo zasahují do světa médií a modelingu, jako je tomu ve 3. sequelu. Ossoriovo ztvárnění bestií jako mnichů-vojáků, je groteskní a děsivou variací na hodnoty Francovy mašinérie, na období během a po občanské válce „cruzada de liberación“ – esence španělského nacionálního katolicismu a oficiální rétoriky vyvěrající mnohem hlouběji ze středověké mytologie a hrdinských křižácích. Ba co více, monstra jsou zde variací na sebeprezentaci Franca jako „general-sacerdote“ [generála-kněze] či „espada del Altísimo“ [Meče Nejvyššího]. Nemrtvé přízraky mnohem jednodušeji přináleží svým sloučením náboženství a militarismu k archetypu armády „monje-soldado“ [doslova mnichů-vojáků], jež byla spojena s fašistickým maskulinním ideálem i propagandistickými texty během 30. a 40. let a dále, zbrojících proti čemukoliv „anti-španělskému“, za cenu prolití krve a obětování vlastního života. (03.08.2013) (menej) (viac)