Druhá strana nádeje

(147/2017) / No trvalo mi pár minút kým som sa zorientoval. Pre mňa prvý Kaurismäkiho film je nabitý absrudnými postavami, dialógmi, scénami. Jasné posolstvo o všakovakých predsudkoch v spoločnosti je postavené na základe suchého humoru a niektoré hlášky teda stáli za to. Oceňujem, že aj formálna stránka je na úrovni, nie vždy je to v Európe zvykom pri tomto type filmu. (7/10) (04.10.2017)

Ach jo, takže Kaurismäki fakt natočil pohádkovou agitku o strašně moc moc hodném uprchlíkovi, který se seznámí s dalšími moc moc hodnými uprchlíky v uprchlickém táboře a pak taky s moc moc hodnými Finy, kteří ho zaměstnají, vyrobí falešné doklady a najdou mu ztracenou sestru. A taky se seznámí se skinheady. A ti jsou snad jedinými uvěřitelnými postavami v celém filmu, protože to prostě jsou skinheadi. Na tom všem jsou ale dva obrovské průsery. První je ten, že jestli jsem u Le Havre napsal, že tam Kaurismäki jede na půl plynu, tak v případě Druhé strany naděje by to platilo tak na čtvrt plynu. Prostě... kamerou a hudbou je to pořád ten starý dobrý Kaurismäki, ale z nějakého záhadného důvodu ztratil cit pro tempo a poetičnost scén. Tady je totiž většina scén delší, než by měla být a já fakt nechápu, proč. Asi se Kaurismäki snaží zavděčit trendu moderní kinematografie natahovat filmy na co nejdelší stopáž, ale jinak fakt nevím. Prostě to není ono, je to nuda a to jeho styl mám strašně rád. Druhým průserem je to, že Kaurismäki zde popřel celou svoji tvorbu. Zní to divně, ale hned to vysvětlím. Ve všech jeho filmech (viděl jsem všechny kromě Bohémského života a Světel v soumraku) jsou Finové uzavření, introvertní, těžko se smiřují sami se sebou a ještě hůře se mezi sebou seznamují. A tady? Finové hned se vším pomůžou úplně neznámému člověku, hned se s ním baví jako s letitým kamarádem... Sorry, ale co to sakra je? Navíc tady jsou všechny postavy neskutečně černobílé. I v Le Havre jsou Finové ještě pořád Finové, ale tady? Evidentně je Kaurismäki buď tak fascinovaný tématem uprchlíků, že zapomíná na realitu (čímž myslím realitu, kterou zná, jestli mi rozumíte) a nebo se strašně snaží zavděčit na festivalech, aby dostal nějakou cenu. Nebo je v tom obojí zároveň. Tak jako tak, Druhá strana naděje nevypadá jako film od člověka, co natočil takové pecky jako Děvče ze sirkárny, Mraky odtáhly nebo Muž bez minulosti... Strašně mě to mrzí, nikdy bych nevěřil, že k tomu dojde, ale poprvé v životě musím dát Kaurismäkiho filmu jenom lepší 2*. Mám ho rád, je to talentovaný režisér - ale tenhle film se mu prostě nepovedl. A nadhodnocovat jenom kvůli tomu, že je to on, to už jsem jednou udělal. Podruhé už ne. Lepší 2* (29.12.2020)

Evangelium podle Akiho vol. 2. Prvni dil rikal, ze kdyz se k sobe lide budou chovat s uctou a jako lide, muze byt na svete dobre. Druhy to rika znovu, jen se mu tam vkradaji nackove vic nez jsme u finskeho genia zvykli. Posledni replika vudce mistni "domobrany" je naprosto charakteristicka a ostra. Pro brblaly - Kaurismaki nikdy netocil realisticke filmy, ale vetsinou jakousi socialni utopii. Nejlepsi reseni byvaji casto ta nejjednodussi rikaval uz ve stredoveku Vilem z Ockhamu. (19.09.2017)

Prvou stranou nádeje je dostať sa preč z krajín sužovaných konfliktami a biedou. Na druhej strane nádeje je sociálny systém. Napríklad ten fínsky. Prijímajúci azylantov a poskytujúci prácu. Do času, kým štát nezačne cítiť, že rastúce počty utečencov z arabskej časti Ázie začínajú predstavovať problém. Zamietnutých žiadostí o azyl pribúda. V tejto situácii sa do mesta zatúla hrdina nejednej z nocí, ktoré absolvoval strastiplnou cestou zo Sýrie až do Fínska. Pretĺka sa životom a azylovým domom, a snaží sa vypátrať zmiznutú sestru. Častú trajektóriu arabských utečencov z biedy do beznádeje a zase späť naruší svojrázne ústretový majiteľ reštaurácie. Sled komicko - tragických príbehov v objatí lakonických dialógov, lemovaný rockovými vypaľovačkami dôchodcovských rockerských live vystúpení, môže začať. Nepatrí to k topom kaurismäkiovskej tvorby, no dostatočne zrelé na nadpriemerné hodnotenie. Cestu k absolutóriu zrážajú už videné, neveĺmi inovované, hoci čiastočne stále účinné, opakované režijné a scenáristické postupy. (08.07.2020)

Aki Kaurismäki stárne a jeho herci s ním. Entuziasmus a spontaneita jsou projevem mládí, a u něho to není jiné. Jeho poslední příběhy (řekl bych, že se dá mluvit a třech fázích a tato je poslední) jsou zajímavé, dobře natočené, ale chybí v nich cosi, co tam možná dříve bylo. Mám pocit, že by každý dobrý režisér natočit na podobné téma podobný film - což se o filmech jako Drž si šátek, Tatjano, Bohémský život nebo Calamari Union rozhodně říct nedá. Pozn. 1: Když se ve filmu poprvé objevil Sherwan Haji (jako Khaled), spatřil jsem archaického syrského bojovníka na lovu lvů (samozřejmě s vlnitými vousy). Pozn. 2: Relativně dlouhé sekvence filmu byly naplněny hudbou (mimochodem skvělou, jak se ostatně dá od AK čekat), a i když film hodně oživuje, přesto to není "hudba filmová", ale spíš laciný benefit. (17.10.2018)