Holky z porcelánu

Juraj Herz je jedním z mála „normalizovaných“ režisérů tzv. české nové vlny, kteří si ani v šedesátých ani v sedmdesátých letech neusnadňovali práci: v nové vlně nesklouzl k netvůrčímu žonglování s odkoukanými, konvencionalizovanými postupy a tvořil si vlastní styl, a ani po Srpnu se nevydal cestou nelidskosti, nelidskosti, která je druhým (a vlastním) jménem normalizace, nejen té kinematografické. Nebýt vesměs strašlivých písní, ztvárněných značně neimaginativními klipy, které milou komedii o krásných nohách a touhách skladnic prokládají, mohl vzniknout opravdu nadprůměrný film. Pouští se totiž odvážně po strmých a nebezpečných trasách vzpomenutých nohou do tepajícího ticha ženských snů a vykládá je s josefovskou volností tak pravdivě a otevřeně, že všechny totality pukají... Svůj podíl na tom má Andrej Barla, jehož zrakem se asi všeobecně pohrdalo a mnoho toho nenasnímal; přesto můžeme věřit, že svět viděl svýma očima (jak napovídá jeho /!/ Romance pro křídlovku). A poslední výhrada: jakkoliv se sám sklad ve většině záběrů proměňuje v nevšední jeviště, film to, co se děje mimo něj, mimo tu neobyčejnost, skrytou za zaplombovanými vraty, snižuje na pouhou realitu. Kolikrát jsem ten film viděl, i v mladších letech, a snad vždy jsem si říkal, jak by tento „sen“ (a co je víc?) produkoval Jiří Suchý. Semaforská imaginace by ono dominující bílo nechala explodovat s takovou parádou, že by na další normalizování nevybylo sil… (30.12.2017)

Že se to fakt skoro-ale-jako-úplně-célé bude odehrávat ve skladu mi došlo až v momentě, kdy bylo na odpískání promítačky pozdě a kdy jsem začal registrovat, že Herz občas nechává ukazovat hlavní představitelky kalhotky. Srdnatý to zápas vynikajícího režiséra s mizerným scénářem, který normalizační pitomostí doslova kypí; humorem méně – za to, že se např. „gazela“ tak povedla, mohou spíš herečtí představitelé než text. Přestože si Herz na neprobádaném území komedie vede velmi invenčně, nelze si nevšimnout, s jakým zaujetím se zmocňuje každého byť jen nepatrně melancholického momentu („žertovné“ pokusy o sebevraždu), u nichž je tak nějak víc doma. Nejzajímavějším momentem byla matrixovská, pozpátku puštěná scéna destrukce porcelánu před závěrečnými titulky a přidaná hodnota rozhovorů s režiséry Herzem a Smyczkem, kteří odhalují, jak nevábných a obhroublých téměř všech sedm set dělnic, které v továrně, kde se natáčelo, hákovalo, skutečně bylo. (04.10.2012)

IMHO je to jedna z nejméně povedených komedií 70. let, která patří do téhož šuplíku jako Já to tedy beru, šéfe nebo Co je doma, to se počítá, event. Parta hic. Za celý film jsem se snad jen jednou pousmál, jinak mi to celé přišlo k uzoufání trapné a zbytečné. Za vypíchnutí stojí výkon Dagmar H-V, který je ještě horší, než je u ní zvykem. V 70. letech bylo zkrátka v rámci normalizace potřeba nějak lidi otupit a zabavit, a tak se točily komedie o 106. Že to nebyly zrovna skvosty, bylo v tom objemu už celkem jedno. (13.09.2007)

Když si tento film člověk pustí doma v televizi nebo přehraje z nějakého přehrávače tak dejme tomu, že to mohu brát jako oddechovou záležitost, nebo při projekci něco doma udělat atd. Ale když si představím, že se na film chodí do kina tak pak to mění situaci. A je jedno jaký rok se píše a jaký režim máme. Snímek je to slabý, jak dějově tak zpracováním. Lépe jsou na tom herecké výkony jako třeba Myslíková nebo Hartl. A aby mě stačilo k dobrému hodnocení, že přede mnou skotačí hezké holky s hezkýma nohama, tak to mě nestačí. (16.11.2009)

Zastydlá pubertální taškařice, která je hluboce přesvědčena, že má jak hudební talent, tak i komediální vlohy, ale přitom dost dobře neví, co si s nimi - a se sebou počít. Nicméně ... nedělá si z toho těžkou hlavinku - ba právě naopak: Má ji lehounkou jako pírko ... jako pouťový balónek - dokonale prostou jakékoli kloudné myšlenky, která by se dala smyslupně využít. Přesto - nebo spíš právě proto - touží po finále ve velkém stylu, a tak se uchýlí k (ne)řízené destrukci porcelánového nádobí, kterou od ní nejspíš okoukal James Cameron, když režíroval potápějící se "Titanic" (1997). (10.12.2019)