Môj sused Totoro

Konečně! Konečně jsem zhlédl japonský animák, kterému dám plný počet bez jakéhokoliv zaváhání! Tonari no Totoro je opravdu krásně pozitivní snímek, který i přesto, že svůj původ nezapře (opět je ve snímku spoustu zvláštních situací a postav) má v sobě něco navíc, něco pro co dávám plný počet. Například scéna, kdy děti a příšerky v noci tancují, aby jim semínka vyrostla, byla naprosto parádní, vlastně celý film podkresluje naprosto geniální soundtrack. Nemám co více napsat, snad jen, že cestu tím kočkobusem bych rozhodně chtěl vyzkoušet! 100 %. (25.10.2012)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

Tradične nádherný príbeh v podaní Hayaa Miyazakiho, u ktorého pojem anime vstupuje do umenia. U Totora miestami vidieť dnes už značne zastaralú animáciu, resp. kresbu, ale pri filmoch maestra Miyazakiho som sa od toho vždy dokázal odpútať a nechal sa unášať na vlnách fantázie a silných príbehov s prekvapivými súvislosťami v kontexte reality. Nebudem nič prezrádzať, schválne si sami vygooglite, čo vlastne niektoré veci v Totorovi symbolizujú. Tradične 100% (26.10.2013)

Hravý, kouzelný a ohromně pozitivní snímek s nádhernou animací studia Ghibli. Mimo jiné nabízí úžasnou scénou za deštivé noci na zastávce. i když... On nic jiného vlastně nenabízí. Celou stopáž kazí, a z atmosféry konstantně vytrhávají, dvě hlavní postavy sester. Tak nesympatické a uřvané nány to se jen tak nevidí a rozhodně neslyší. Viděl jsem japonský originál, americký dabing je prý v tomto paradoxně umírněnější. Obvzláště malá Mei proječí celých cca 86 minut a u mě osobně si "vykřičela" minimálně o * méně než bych býval dal. Aspoň má konečně pořádný důvod proč plakat, děvčátko jedno uřvané. (04.05.2005)

K filmu mě přivedla hudba Joe Hisaishiho, kterou jsem slyšel v provedení obrovského orchestru a sboru ze záznamu úžasného koncertu v Budokanu v Tokiu k 25 letům studia Gibli. Hudba je i ve filmu výborně fungující, ostatně jako ve všech Miyazakiho filmech. Film sám má moc pěknou atmosféru, děj není podstatný, proto je skoro nulový. Spíš jde o drobnosti jako padající kapky ze stromů nebo o jednotlivé scény - čekání na autobus v dešti apod. Jinak se mi líbilo, že se postavy chovaly dost relativně "normálně". Například situace, kdy přijde telegram z nemocnice - dívka má stejné pocity a jedná stejně, jak by bylo přirozené v realitě. Trochu mi po nějaké době vadilo to věčné japonské křičení holčiček - normálně snad vůbec nemluvily. (13.07.2010)