Paterson

Jack Kerouac, který jistě za svého života jednou projížděl i Patersonem:), napsal sbírku spontánních básní vydanou pod názvem Scattered Poems. Rozprášené básně. Takhle by se dala pojmenovat klíčová optika Jarmuschova posledního filmu i životní optika Patersona, jeho hlavní postavy. ***** Nikdy nikdo lépe nezachytil, alespoň tak se mi zdá, a popravdě se možná ani nepokusil přesně zachytit (a v tom nápadu, rozkrýt, zachytit, předvést a donekonečna i pro diváka prodloužit ten moment, z nějž nám u ještě nepoznaných věcí, bytostí a dějů emanuje poetično, vůbec spatřuji Jarmuschovu zrající klidnou samotářskou virtuozitu, s níž odhaluje celé nové roviny a řezy v lidské pospolitosti), jak to doopravdy vypadá, když někdo bytostně a nerozborně opatruje tu poetickou bublinu, v níž se všechno ještě teprve zdá být nadchnuté smyslem a významem, a vy se o tom nemůžete nijak ujistit. Nezkusíte to propíchnout, ukončit okamžik prvotního očarování a inspirace. Paterson žije opatrně tak, aby nic příliš nerušil, aby nic a nikoho ani náhodou, nechtěně nepřiměl se vysvětlovat, vyjevovat, stvrzovat či vyvracet. Aby se tón harfy nezbortil. Zůstává všemu poznání v předpokoji, možná proto, že se bojí prozaického zklamání, možná ale proto, že je to omamně krásné tam a tak bytovat a on o žádném možném zklamání ani nikdy neuvažoval. Je to pozoruhodně vykroužený a legitimní přístup k životu a z povahy věci nelze uspokojení z něj poměřovat s jinými. Ani s tou druhou poezií, k níž tíhnu já, a která se pracně rodí až ze smyslu poznaného a jeho zpětném obdivném odkrývání v jedinečných konstelacích a jejíž prchavnou a znovu dobývanou krásu provází setrvalá bolest a smutek z vědomí významů jako dvojčecí sestra. Zde, u Patersona, ještě všechno zůstává bezbolestně krásné proto, že neodhalené, a jen v možnosti toho v sobě tající vyšší krásu a hlubší smysl. Všechno významně promlouvá a on se tím nechává konejšit a neptá se, o čem to mluví a jestli slova dávají smysl. A vyžaduje to stejnou sílu nezasahovat, nenutit věci k jevení, a stejnou konzistenci, jako právě opačná cesta poznání. Tohle uvědomění a procítění je uhrančivé a Jarmusch mě jím obohatil o celý nový pohled do básnického bytí: dřív pro mne tahle prvotní naivita bývala iritující, není to moje cesta a s takovými básníky se nedá doopravdy u ničeho být, protože vás nevnímají, kdo jste, ale dnes, po tomhle Jarmuschově ponoru, z té své cesty tu jejich s hlubokým pochopením pro trvající emanaci té křehké, snadno zrušitelné krásy nahlížím. ***** Paterson se nikdy nedozví, jestli je jeho jedinečná dívka hloupá a bez talentu, nebo vše prohlédající, intuitivně napojená na okolí a geniální. On ji má poeticky, tajemnou, nevyjevenou. Nikdy se nedozví, jestli cestující v jeho autobusu jen tak prázdně tlachají, když si vyměňují střípky informací, které někde vyčetli, a snaží se navzájem na sebe udělat dojem, nebo zda jsou to vědoucí, pronikající bytosti, které se čehosi dobraly, a sdělují hluboká a osobitě promyšlená moudra, z nichž k němu dopadají odrazy a odlesky. Nikdy se nedozví, jestli psa své dívky nesnáší nebo ho má rád. My se to nedozvíme. A proto je to okouzlující a nelze se z toho vymanit. Nezjistíme, jestli barman umí hrát šachy. Zůstává charismatický, mluví v hádankách. Neví on, Paterson, a nevíme my, jestli ho život s jeho dívkou a jejím psem trápí a trýzní, nebo ne. A proto ho netrápí. Taková poezie je únik, svým způsobem, ale jako obstarávaná cesta, dotažený do vrcholného umění, se stává poezií sám o sobě. Paterson důsledně zůstává sobě v předpokoji, trvá u konejšivého přijetí, že všechno kolem je hebce opojné, vznešené a krásné. To ovšem vyžaduje absolutní vůli ducha nikdy žádné prvotní kouzlo nezrušit. ... Člověk jistě musí myslet na svět obalený "V melounovém cukru" Richarda Brautigana, ale na rozdíl od něj je to tady dokonale nerozhodnutelné, a tedy žádná hrůza z mylného vnímání a násilně sladkého výkladu neexistuje. Patersonův svět je v bezpečí před zjištěním, že všechno je jinak. On si nic nemyslí, on u všeho plyne. Paterson se neptá, nezkoumá, nechává se unášet na vlně, kde je všechno ještě prvotně okouzlující a protahuje tu slast nevědomí napořád. Je geniálním umělcem v nerušení. Půjde-li podzimním lesem, neotře se o jediný list, aby náhodou nespadl, aby pak všechny neopadaly a cosi ošklivého či smutného o životě se nevyjevilo pohledu a vědomí. Pod jeho pohledem volavka neuletí. Nic na světě se neprozradí. Paterson je básníkem nesetřeného pelu. Tam, kde se ještě v bližším ohledání nevyjevuje smysl, emanuje prvotní poezie. V procesu dozvídání se, projasňování smyslu, je to poměrně krátký interval, než setřeme pel z toho, co nás okouzlilo, a pohlédneme do nitra, abychom tam našli většinou zklamání, a jen někdy vzácně zrnko perleti. Paterson tento interval prodlužuje neomezeně, trvá v něm, nepokračuje dál. My se nikdy nedozvíme, jestli mu svačiny a večeře jeho dívky chutnají. Jestli se mu její "osobitý vizuální styl" tolik připomínající dekorace z Ikey líbí. Ani on sám se na to sebe nezeptá. Neví, jestli je osobitý. Ani my to s jistotou nevíme. Jarmusch nám ji neodhalí, udrží ji pro nás poetickou. A tak všechny a všechno v tom světě. Všude jsou střípky rozprášených básní. Dají se slovy vytahovat ven téměř namátkou. A tak se ani nikdy nedozvíme, my, vy, on ani ona, jestli Paterson je dobrý básník. ***** Slovo "aha" pronášené s významným pohledem Japoncem, kteří se vždycky u všeho tváří důležitě, se z citoslovce pochopení, že Paterson je opravdový básník, který to tají, stává pouze poetickou cézurou, škytnutím. ***** Úplně jiná věc je ale smutek, který plyne divákovi z vědomí o Patersonově osamělé existenci: neboť celý tento přístup k životu bezpodmínečně vyžaduje, aby člověk v něm byl sám. Pro sebe ještě v nevědomí i o tom, ale pro vědomého diváka ne. Tady je rozdíl: divák ví, že Paterson neví, že je sám. Nebo snad lépe: že neví, že člověk nemusí být sám. Že neví o perleti a živorodém smyslu života, na němž by se měl podílet. Tedy jeho to netrápí. Ale to neznamená, že osamělost takové existence bez perleti nemusí trápit diváka, nemá ho provokovat, neboť v reálném životě je nutné se k ní od sebe nějak vztahovat. Jak lze ve svém životě mít takového Patersona, když on v něm nemá vás, když vás nevidí? A co by to komu mohlo způsobit? (Rozměrujte si.) ***** A tím je tu důležitá vztažná harmonie, která mi z Jarmusche v jeho posledním, meditativním, kontemplativně tvůrčím období činí spřáteleně rozvažujícího a lidské spolubytí osahávajícího souputníka: to on přece ve svém minulém filmu ozřejmoval, jak vypadá dokonalé srozumění milenců majících věčnost času, a ozřejmoval princip, který jim umožňuje s animální radostí trvat dál - celý film je o kráse a životnosti vztahu dvou partnersky se vnímajících a přikládajících si bytostí a jejich klidném, měnlivém trvání a dourčování, nekonečném spění dál, které samo ze sebe generuje přirozenou vitalitu. Nyní tedy se stejným protažením za všechny hranice ozřejmuje jiný princip bytí, princip vědomí, které nezkoumá a nezapojuje se, ale zůstává věčně samo chráněné ještě i před sebou - princip prvotního básníka. ***** Tolik pro podpoření chuti k dívání výtažek z mého bezprostředního uchopení. A myslím, že i já se půjdu ještě jednou podívat, jak si tam to poetično emanuje. Fakticky, to zakoušení má v Jarmuschově fimu něco do sebe, dá se u toho očarovaně dlít. Ale o technických věcech, jak precizně je film zase udělán, mluvit nebudu. ***** A poznámka na okraj: věřte mi nebo ne, ale celou noc předtím, než jsem se šla na ten film podívat, se mi intenzivně zdálo o slově RYBA, od nějž rozvětveně se mi pak dával smysl celého světa, kontinuálního i diskrétního. Mám z noci dokonce výjimečně poznámky: Kde končí, začíná ryba? Ryba tvor v proudu, ryba znak, ryba origami. Ryba-pták. Ne že by mi ráno k něčemu dopomohly, můj sen ve mně zůstává jen jako tušení něčeho velikého. Tož tak ;) *~ (08.01.2017) (menej) (viac)