Popieranie holokaustu

"Nezapomněli jsme na Vás. Hlas trpících byl vyslyšen." Asi mě ani moc nepřekvapuje, že tento film se silným poselstvím nemá vyšší hodnocení a že se najdou lidé, co film označí za "odpad". Antisemitismus různého stupně je mezi námi (ve společnosti jako takové, i v myslích velké skupiny lidí) trvale zakořeněn (viz i některé "tematické" diskuze zde na csfd). Dá se říct skoro od doby ukřižování Krista. Za tu dobu měl různé nositele i různé projevy. Různé středověké pogromy, různé Dryfusovy aféry či Hisneriády to vše je součástí bolestné historie našeho lidstva, a události holocaustu tak z toho pohledu nejsou vlastně ničím tak překvapivým. A žel ani ničím, co by dalo všem těm nesmyslným projevům antisemitismu nějakou stopku. Tento film je toho jasným důkazem. Dvě knihy Davida Irvinga mám doma a četl jsem je (nebo se o to aspoň pokoušel), tak přesně vím, o co se jejich autor v těch knížkách pokouší. Dělá to přitom opravdu důmyslně a je hodně přesvědčivý. Tváří se, že zcela důsledně vychází z historických pramenů, takže pokud člověk neví, co je to za člověka, může ho čtení jeho knih opravdu hodně ovlivnit. O právním sporu se spisovatelkou a historičkou Deborah Lipstadtovou jsem už dopředu něco věděl, ale přesto ve mě ten závěrečný verdikt soudu vyvolal silné emoce. Chápu, že někomu, kdo se moc v historii neorientuje nebo ho nebaví, ten film mohl místy připadat trošku rozvláčný či nudný. Ono "soudit historii" či soudit její možný či nemožná výklad, to opravdu není pro nezasvěcené lidi nic extra vzrušujícího. A to ještě právníci Lipstadtové zvolí na první pohledu dosti zvláštní taktiku. Hlavně žádné osobní svědectví, žádné emoce, ale jen fakta. Je zajímavé ve filmu pozorovat postavu Deborah Lipstadtové (již svým jménem předurčené k tomu být bojovnicí), jak je nucena svůj boj (a své svědomí, jak říká) přenechat právníkům. A tak když v jisté fázi procesu dostane Irving prostor sdělit soudu i přítomné veřejnosti své pochybnosti o existenci otvorů ve střeše plynových komor a noviny jsou hned plné palcových titulků "žádné otvory, žádný holocaust", je člověku Deborah líto, protože vidí tu její bezmoc. O to silnější je pak ale konec s verdiktem soudu. I když je toto opravdu ten skutečný konec? Není poselství filmu spíše v té následné scéně, kdy se novináři ptají Irvinga, zda po verdiktu soudu již přestane popírat holocaust, a on na to reaguje s úsměvem slovy, že v žádném případě? Nikdy to neskončí... Smutné, ale obávám se, že veskrze realistické vyznění tohoto, alespoň pro ně, hodně zajímavého filmu. (04.05.2017)

Mimořádně silné téma v soudním dramatu, který výstižně popisuje úskalí a slabá místa demokracie. A tím nemyslím jenom sám fakt, že vůbec může existovat osoba/dokonce samozvaný ,,historik", která tak nezpochybnitelný fakt, jako je holocaust, je schopna zpochybňovat, ale i to, že spravedlnost a v tomto případě i historickou pravdu, může získat a potvrdit jen ten, kdo disponuje vysoce nadstandardními finančními prostředky a může si dovolit dražšího a tudíž schopnějšího právníka. (03.02.2019)

Už jsem to asi zmínil i jinde. Moje babička tehdy na konci války mladé děvče - ošetřovala na Štiříně v rámci akce pana Přemysla Pittra ,,Zámky'' děti přeživší peklo vyhlazovacích táborů. Spojenci je nácházeli po celé okupované Evropě, hlavně v Polsku. Učila je znovu mluvit, jíst příborem, dávala jim lásku a něhu jako by byly její vlastní. Každá ošetřovatelka měla takto na starost skupinku dětí - chlaců i děvčat. Dětí těžce traumatizovaných jež přišly o vše a jež zažily nepředstavitelné nevyslovitelné věci. Dnes už jich žije jen pár. Žijí většinou v Izraeli, ale na mojí babičku nezapomněli. Jezdí za ní a za námi jako za vlastní rodinou (byť dnes mají své vnuky a dcery) ale pro ně a to už navždycky bude moje babička - maminka. Láskyplně jí tak oslovují byť jejich pravé maminky z Polska, Ukrajiny zmizely někde tam kde miliony dalších... Nezapomněli na ně, ale udělaly za tím tlustou čáru. Mojí babičkou jim začal nový život. Když jsem s nimi poprvé večeřel všiml jsem si, že každý má na předloktí vytetované číslo. Číslo, v které nacistické bestie změnili lidskou bytost, bližního svého... Dávno po válce u dobré večeře v útulném bytě s rodinou okolo mně opravdu v tu chvíli zamrazilo... Na chvilku jsem si musel představit dezorientované lidi zmožené hrozivou cestou, lidi vyháněné z dobytčáků, řev esesmanů, štěkot psů, srdceryvné ,,třídění'' a trhání rodin kdy jedna strana znamenala smrt hned a druhá pak až po vyčerpání hladem a upracováním... Pro většinu roztříděných pak už jen poslední cesta tam dolů po schodech ke ,,sprchám''... --- Nedivím se paní Lipstadové, že se s nácky nebaví. Nejsou hodni diskuse. Když je někdo magor, nebudu si s ním povídat nebo dokonce diskutovat o faktech, která jsou NEODDISKUTOVATELNÁ !!! Je dobře že nakonec Irving Lipstadovou sám zažaloval. Způsobil si tak sám svůj pád celou věc popírání holocaustu skvěle zviditelnil, nicméně považuji za šílené, že se 50 či dokonce 70 let po válce stále vedou diskuse zda holocaust byl. Kam se asi poděly ty miliony lidí? Děsím se skutečnosti, kdyby Irving vyhrál nebo až jednou nějaký jiný soudce nechá nějakého Irvinga vyhrát. Film se perfektně drží faktů a detailně popisuje celý proces. Vysvětluje rozdíly práva britského od amerického i ono nebezpečí, kdy soud se měl odehrávat v Londýně. Je tam perfektně vidět způsob boje špičkových právníků z teamu Lipstadové, kteří jak chirurgové aniž by umožnili Lipstedové do procesu vnášet osobní rovinu - vedli přesné řezy do nadutosti žalujícího, které nakonec Irvinga usvědčily z rasismu a ze záměrného pokřivování historických faktů. Tenhle film (stejně jako byl proces sám) je svým způsobem také hlasem všech těch umučených a zavraděných. Je další svící na oltáři pravdy, u kterého musíme neustále dbát aby to světlo nikdy vyhaslo. * * * * * (01.10.2017)

Ako prvé som si myslel, že dôvod, prečo má tento film tak nízke hodnotenie je ten, že ho z väčšej časti hodnotia ľudia využívajúci holokaustový priemysel, alebo na druhej strane ľudia, ktorí považujú holokaust za prísne faktickú a historicky overenú tému. Po zhliadnutí Popierania holokaustu však môžem povedať, že snímok je prakticky nestranný a iba poukazuje na fakty a snaží sa o pomerne verný prepis histórie od roku 1996 až po rok 2000. To znamená, že chyba je niekde inde. Film je nerozumne nastrihaný a niektoré pasáže by som o dosť skrátil a iné naopak predĺžil - táto chaotickosť a absencia hlbšej podstaty v deji sa prenáša na diváka a tak to celé budí dojem, že film mal celkovú stopáž asi 58 hodín a tvorcovia ponechali iba to "najviac potrebné". Najväčším sklamaním je však pre mňa jednoznačne hlavná herečka Rachel Weisz, ktorá pôsobí ako neuveriteľne hysterická a emocionálne nevyrovnaná žena, ktorá pri každom hlasovom prejave cudzej osoby reaguje neopodstatneným fyzickým a duševným tykom. A takto by veru herečka v hlavnej úlohe životopisnej drámy rozhodne nemala pôsobiť. To je o filme všetko. Chcel by som sa len vyjadriť k tomu, že každý má teoreticky právo popierať holokaust, pokiaľ tým nezasahuje do osobných a vlastníckych práv iného človeka. Hoci je popieranie holokaustu na Slovensku trestné, v USA tomu tak nie je. David Irving však žaloval Deborah Lipstadtovú za to, že ho označila za rasistu a antisemitu, ktorým pochopiteľne bol. Celý tento súdny proces mi ale prišiel nesmierne zbytočný, lebo od nikoho sa vlastne nič nevysúdilo a celá grupa preživších holokaustu a neonacistov nakoniec čakala tak enormne dlhú dobu len na to, kto má pravdu? To mi príde trochu zvrátené, ale história taká nakoniec občas býva. (29.07.2017)

Až příliš ploché zpracování soudního procesu mezi dvěma historiky a událostí kolem popíraní holocaustu, Osvětimi. Čekal jsem větší konfrontaci mezi názory jedné, čí druhé strany a pikantní debaty. Místo toho se celou dobu nahlíží do zákulisí procesní tahanice a právnických klišé. Není zde příliš vyhrocených dramatických scén a film nemá šanci jakkoli emocionálně zvednout ze židle. Velká škoda, neboť si myslím, že tato tématika si zasloužila kontroverznější pojetí a přímo vybízela k větším emocím ......6/10 (15.04.2017)