Červená korytnačka

Červenou želvu bych za symbolistický film zas tak moc neoznačil. To, že je vyprávěný beze slov, z něj ještě nedělá symbolistický film, obzvlášť když pointa snímku je jasná poměrně rychle a děj je strašně jednoduchý. Červená želva je o tom, že člověk nedokáže žít pořád sám a taky je o životě a rodičovství. Ačkoli i to samo o sobě může vystačit na silný a hluboký zážitek, tady se do hloubky podle mě moc nešlo, spíš to klouzalo po povrchu. Což je blbě, když by celý ten film v téhle podobě bohatě vystačil na 30 minut. V 80 minutách se dalo rozjet mnohem víc. A je to škoda, protože tenhle film má snovou atmosféru, skvělou animaci a hudbu, sice je to utahané, ale po filmařské stránce je prostě povedený. Taky musím ocenit, že se někdo v dnešní době pokusil natočit film beze slov, protože v dnešní době se to mezi filmaři bohužel "moc nenosí". Ale zase kvůli tomu nebudu Červenou želvu nadhodnocovat, když je vlastně strašně jednoduchá a nějaký silný a hluboký zážitek nenabízí. Alespoň pro mě ne. Slabé 3* (31.07.2020)

Je až neuvěřitelný, kolik alegorie, melancholie a kreativity dokázal režisér Michaël Dudok de Wit využít ve svém celovečerním debutu na rozmezí 'pouhých' 80 minut.... 'Červená želva' je totiž komplexním magicko-realistický příběhem jednoho lidského pokolení, který fenomenálně využívá modus operandi poměrně jednoduché premisy klasické robinzonády, a následně ji implementuje do dechberoucí meta-fyzické epopeje, která alegoricky vypovídá o nezlomné vůli člověka, jeho regeneraci, o smíření s nevyhnutelným koloběhem života, poznání sebe sama, či souznění s přírodou. Snímek mistrovsky kloubí to nejlepší z japonské a francouzské animace v neskutečně pestrou vizuální škálu, jejíž impozantnost primárně tkví v podmanivé paletě akvarelových barev. Zároveň klade důraz na malebnou poetiku jak od Miyazakiho, a až komiksově vyhlížející minimalistickou kresbu jak od Hergého, a v neposlední řadě umně komunikuje s divákem skrze úchvatnou lyrickoepickou obrazotvornost, čímž utváří impresionistické scenérie stylisticky a esteticky čisté jak panenská blána. Laicky řečeno: tohle dílko nejenže splňuje, ale naprosto přesahuje ekvivalent tzv. vizuálního story-tellingu - jde totiž přesně o ten specifický typ meditativního filmu, který dominuje v rámci percepční roviny, díky čemuž velice intenzivně atakuje intuitivní vjemy diváka. Vše posléze umocňuje famózní hudební podkres Laurenta Péreze del Mara, bez nějž by onen unikátní prožitek nebyl kompletní.... Smekám jak tvůrcům, tak samotnému studiu Ghibli. Tato emocionální odysea je jednoduše synonymem nespoutané tvůrčí svobody neznající jakýchkoliv kreativních mezí a celkově posouvající hranice pojmu transcedentálního filmu - a jestliže vás snímek tak či onak přivede do tranzu, poddejte se mu, nebudete toho litovat. Absence dialogů či monologů je pouze nedocenitelným pozlátkem navíc. Již jen záleží na divákovi, jak bude číst v existenciální či environmentální intertextualitě skryté mezi řádky, a jak si následně vezme k srdci ono spirituální poselství o tom, že každý v životě nutně potřebuje svou Červenou želvu, neboli spřízněnou duši. Inu, ve fantazii se přeci meze nekladou.... [VERDIKT: redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinnost pro všechny cinefily a fanoušky artových animáků. 10 želvích ovulací z 10] 🐢💚 (26.04.2020)

"Žhnoucí slunce želvu peče, co se (s)vleče, neuteče." Možná bych dal víc hvězd, ale krátkému filmu. Kraťasu provoněnému čajem, uvařeným dcerou při čekání na návrat otce, která si krátí dlouhou chvíli zametáním pláže a chytáním ryb. Viz můj Wit.  A navíc ani nesouhlasím. Samozřejmě úchvatné, filozofické, magické, očistné, o koloběhu života, o propojenosti člověka s přírodou... Aha. Takže je jedno, jak hnusně se k přírodě budeme chovat, klidně i utýrejme mučivou smrtí bezbrannou želvu? Matka příroda, ve své nekonečné moudrosti, nás za to nepotrestá, ale ODMĚNÍ, založením šťastné rodiny. To jako vážně?! Btw, moje útlocitná žena, velká milovnice želv, u toho nešťastně vzdychala a pak přišla se spásným nápadem: "Třeba ta dívka byla zakletá v želvě a princ ji vysvobodil!" Jasně. Tím, že jí přerazí klacek o kebuli a z bříška si udělá trampolínu. Ale co já vím, třeba to holandští kluci při námluvách tak dělají? (21.06.2022)

Nádherné, meditativní a i přes svou jednoduchost k hlubokému a dlouhému zamyšlení. Silný příběh, který zdaleka není jen o trosečníkovi a jeho životě na ostrově. Je tu spousta odkazů na životy jiných, žijících třeba v civilizaci. Animace není zbytečně barevná, zachovává si svou krásu, přirozenost, ve správných chvílích i ponurost. Výjimečnou se ovšem stává i hudba... ta když je třeba pomalý děj zrychluje, tedy atmosféru správně dotváří, k čemuž ji dopomáhají také ostatní zvuky. Michaël Dudok de Wit odvedl výbornou práci, roky které filmu věnoval jsou ve výsledku znát. A jak to vlastně s červenou želvou bylo? Na něčem jsme se přeci jen shodli, ale to vlastně není důležité. 80% (22.12.2016)

Boh. Adam a Eva. Modrá Lagúna. Stroskotanec. V spojení s týmto musím povedať zaujímavým a originálnym počinom mi napadá množstvo myšlienok. Obraz a zvuk sú tu v harmonickom súlade. 80 minút bez slov je trošku pridlho (pre mňa), to je asi ten dôvod, prečo nejdem s hodnotením ešte vyššie. A moje myšlienky pokračujú ďalej. Život. Kolobeh života. Krása. Nebo plné hviezd. Opustený ostrov. Ľudská každodenná námaha. A mohla by som pokračovať. The Red Turtle je krásny film. Myslím si, že je o zmysle života. Aj my dospelí si zaslúžime nejaký animák🙂 a toto je také poetické a filozofické. Najkrajšia je hudba a animácia je tiež veľmi veľmi pekná. (18.01.2023)