Teória tigra

Chystal jsem se na zlo, ale minimálně z důvodu vysokých hodnocení jsem myslel, že to bude alespoň technicky zvládnuté. Čekal jsem, že třeba střih bude navazovat na úhly snímání, že kamera se zmůže na víc než přestříhávání mezi polodetaily a celky s občasnou nesmyslnou objížděčkou či jeřábem. Myslel jsem, že už se dneska dokáží rozestavit do záběru předměty tak, aby to nevypadalo, že do sterilní místnosti někdo právě rychle vyskládal nové, čisté, nakoupené rekvizity. Že už si někdo uvědomuje, že pokud mám scénu, ve které náhodou vejde do místnosti nějaká postava k jiné, tak vypadá hloupě, že zrovna tam uprostřed stolu na uklizené desce leží její policejní spis, aby byl hned po ruce. Nedokážu si představit, jak mohl Bajgar aniž by mu na to někdo něco řekl, oznámit, že tohle bude čtyřicátá scéna, ve které budou postavy sedět u stolu a jíst, protože není schopný vymyslet jakoukoli jinou situaci, při níž by mohlo dojít k vzájemné interakci. Ona ale lenost, rezignace a unavenost formy celkem koresponduje s celkovým námětem, ve kterém Bartoška hraje chudáka natolik zbabělého, že za čtyřicet let manželství není schopný říct své ženě, že s ní nechce být a místo toho začne na tajňačku odjíždět do přírody, aby tam pil víno, kouřil a díval se do dáli. Když padne vysněná otázka, proč se s ní teda kurva nerozvede, tak to zkušeně odpálí tím, že by to ona nepřežila. A voila - stejně se nakonec rozvedou a jeho žena to přežije celkem na pána. Film ale přesto z Bartošky dělá protisystémového rebela a avatara svobody, jenž je vzorem pro své ochoumoutované příbuzné. Abychom to dostatečně pochopili, tak je samozřejmě prezentováno, že starý vousatý veterinář je pořád objektem zájmu mladých sexy single žen, které protřele odmítá než vyrazí zas do západu slunce za tou cestou svou. Slabošské postavy jeho příbuzných pak procházejí v jeho přítomnosti proměnou, která akcentuje fyzickým napadením Novotného manželky-psychopatky, které film vnímá jako pochopitelnou eskalaci v důsledku jejího teroru, o který si říkala a se kterým její nebohý manžel nemohl do této doby nic dělat. Teorie tygra se přesto neobhájí tím, že prezentuje i sympatické ženské postavy, které kontrastují s harpyjími karikaturami Balzerové, Janžurové a Vilhelmové a tím pádem film není misogynní. Celou svoji zápletku totiž zaobaluje do parafráze kastrování kocourů, které ze začátku s nelibostí protagonista jako veterinář musí provádět a na konci jej z přesvědčení odmítá. Navíc jeho vyobrazení žen a mužů jenom až groteskně šponuje ty nejstarší a nejchcípáčtější stereotypy, ve kterých všichni chlapi vedeme válku proti ženám, kteří nás chtějí zkrotit a domestikovat ze svých kuchyní od červeného vína a přípravy chlebíčků. Vysoké hodnocení i návštěvnost tohohle filmového potratu jenom vypovídá o celkové ufňukanosti a zbabělosti spolčenosti, která nám umožňuje se s tímto kusem identifikovat natolik, že přehlížíme i jak odporně to vypadá a dějově nefunguje. Nemluvě o tom, že v tom filmu není ani stopa humoru a ještě se to celý snaží tvářit jako český Fight Club, kde místo Dust Brothers brnká k drsné chlapské revoluci Jan Muchow s Michalem Tučným. (24.09.2016) (menej) (viac)

Bajgar má smysl pro timing (byť má dvě pointy ve sto variacích), ale předně je to nejvíc misogynní film, co jsem snad viděl, který tlačí zcela uměle slabošské, v zásadních věcech pasivní a sobecké mužské postavy, jež pouze lžou a utíkají a znovu lžou, do kladné role a naopak ženy, které obětují své ambice a dělají vše pro to, aby vůbec existovalo v jejich domě něco jako "rodina", do role směšných fúrií. Ideál ženy je tu podán buď jako fotografka, která zcela bez kontextu a důvodu věnuje muži absolutní přízeň a obdivnou pozornost, nebo kámoška-manželka, která "mi do ničeho nemluví, a když si možná s někým jiným udělá dítě, tak jí do toho zas nebudu mluvit já". Je snadné smát se tomu, jak dcerka přebírá "móresy" matky a babičky v hodnocení mužů - ale méně vtipné je podívat se, jak se otec vůči své dceři chová, jak k ní mluví a jak se před ní předvádí, aby měla důvod tuhle optiku nepřijímat. Teorie tygra je šílená manipulace, kde filmový svět funguje vůči mužům absolutně alibisticky a vůči ženám agresivně a útočně, aniž by měl potřebu nechat muže dělat dobré a ženy v důsledku špatné věci. Protože muži jsou tak v právu, že mají nárok chybovat, a ženy tak špatné, že je jedno, že to myslí dobře. Manžel přesvědčí svojí ženu, že umírá, že na ni brzy zapomene kvůli neexistující nemoci, ale jako horší čin je prezentováno, když mu pak manželka po tom, co se bez omluvy vrátí, udělá místo kafe čaj (a on jí opět neřekne, že mu to vadí, jen s rozhořčením zjišťuje, že "se nepoučila", tak odchází). Tohle je opravdu svět, kde nárok na štěstí má jen muž, a to štěstí spočívá v tom, že mu žena uvaří jídlo, které mu chutná, nebude po něm vyžadovat, aby na to koupil správnou mouku, pak odvede dítě, aby nerušilo, a nechá svého pána odejít, kamkoliv bude chtít, aby měl klid. A sama bude pasivně šťastná, když toto bez výhrad přijme. A na štěstí má muž nárok automaticky -- nedejbože, aby své ženě musel říct, co mu vadí nebo proč není šťastný. Když mu žena nečte myšlenky, je třeba utéct a buď tím v ní ubít jakoukoliv osobnost a přijmout ji zpět (postava Vilhelmové, která se ve filmu zoufale snaží ze svého slabocha vyždímat alespoň nějakého otce pro svou rodinu, ale nakonec ji místo toho chytí pod krkem, opustí ji a ona ho chce z nějakého důvodu získat zpět s tím, že "se teda napravila" a už od něj nejspíš nikdy nic chtít nebude), nebo ji opustit. Postava Koháka, která měla toto snad alespoň trochu relativizovat, je (i kvůli tragickému Kohákově antiherectví - probůh, kde se tenhle nevtipný neherec vzal?) nedodělaná, polovičatá a nakonec uhne, aniž by z jediného momentu, kdy málem někdo Bartoškovi vysvětlil, že je sobecký hajzl, něco vyplynulo. Vlastně to vše ještě podtrhne svou představou ideálního soužití, kde nikdo na nikoho neklade žádné nároky ohledně ničeho. Musím říct, že z málokterého filmu jsem měl (bez ohledu na jeho filmařské kvality) tak silnou morální kocovinu a musím upřímně říct, že Bajgar napravil moje naivní přesvědčení, že postavení žen je už v naší společnosti natolik rovnocenné, že řešit přespříliš feminismus je trochu přežitek. Tohle člověku opravdu otevře oči. (31.03.2016) (menej) (viac)