Teória tigra

Bajgar má smysl pro timing (byť má dvě pointy ve sto variacích), ale předně je to nejvíc misogynní film, co jsem snad viděl, který tlačí zcela uměle slabošské, v zásadních věcech pasivní a sobecké mužské postavy, jež pouze lžou a utíkají a znovu lžou, do kladné role a naopak ženy, které obětují své ambice a dělají vše pro to, aby vůbec existovalo v jejich domě něco jako "rodina", do role směšných fúrií. Ideál ženy je tu podán buď jako fotografka, která zcela bez kontextu a důvodu věnuje muži absolutní přízeň a obdivnou pozornost, nebo kámoška-manželka, která "mi do ničeho nemluví, a když si možná s někým jiným udělá dítě, tak jí do toho zas nebudu mluvit já". Je snadné smát se tomu, jak dcerka přebírá "móresy" matky a babičky v hodnocení mužů - ale méně vtipné je podívat se, jak se otec vůči své dceři chová, jak k ní mluví a jak se před ní předvádí, aby měla důvod tuhle optiku nepřijímat. Teorie tygra je šílená manipulace, kde filmový svět funguje vůči mužům absolutně alibisticky a vůči ženám agresivně a útočně, aniž by měl potřebu nechat muže dělat dobré a ženy v důsledku špatné věci. Protože muži jsou tak v právu, že mají nárok chybovat, a ženy tak špatné, že je jedno, že to myslí dobře. Manžel přesvědčí svojí ženu, že umírá, že na ni brzy zapomene kvůli neexistující nemoci, ale jako horší čin je prezentováno, když mu pak manželka po tom, co se bez omluvy vrátí, udělá místo kafe čaj (a on jí opět neřekne, že mu to vadí, jen s rozhořčením zjišťuje, že "se nepoučila", tak odchází). Tohle je opravdu svět, kde nárok na štěstí má jen muž, a to štěstí spočívá v tom, že mu žena uvaří jídlo, které mu chutná, nebude po něm vyžadovat, aby na to koupil správnou mouku, pak odvede dítě, aby nerušilo, a nechá svého pána odejít, kamkoliv bude chtít, aby měl klid. A sama bude pasivně šťastná, když toto bez výhrad přijme. A na štěstí má muž nárok automaticky -- nedejbože, aby své ženě musel říct, co mu vadí nebo proč není šťastný. Když mu žena nečte myšlenky, je třeba utéct a buď tím v ní ubít jakoukoliv osobnost a přijmout ji zpět (postava Vilhelmové, která se ve filmu zoufale snaží ze svého slabocha vyždímat alespoň nějakého otce pro svou rodinu, ale nakonec ji místo toho chytí pod krkem, opustí ji a ona ho chce z nějakého důvodu získat zpět s tím, že "se teda napravila" a už od něj nejspíš nikdy nic chtít nebude), nebo ji opustit. Postava Koháka, která měla toto snad alespoň trochu relativizovat, je (i kvůli tragickému Kohákově antiherectví - probůh, kde se tenhle nevtipný neherec vzal?) nedodělaná, polovičatá a nakonec uhne, aniž by z jediného momentu, kdy málem někdo Bartoškovi vysvětlil, že je sobecký hajzl, něco vyplynulo. Vlastně to vše ještě podtrhne svou představou ideálního soužití, kde nikdo na nikoho neklade žádné nároky ohledně ničeho. Musím říct, že z málokterého filmu jsem měl (bez ohledu na jeho filmařské kvality) tak silnou morální kocovinu a musím upřímně říct, že Bajgar napravil moje naivní přesvědčení, že postavení žen je už v naší společnosti natolik rovnocenné, že řešit přespříliš feminismus je trochu přežitek. Tohle člověku opravdu otevře oči. (31.03.2016) (menej) (viac)