Hacksaw Ridge: Zrodenie hrdinu

Válečnej film, kterej je de facto protiválečnej - jo, na tohle se klidně někdy ještě kouknu. Ovšem přeskočím první polovinu, kde jsou některé linky zbytečně dlouhé (výcvik, povinná romantika) a především je tu spousta nepatřičného patosu, který otravuje a nutil mě zhrozeně otáčet oči v sloup a tvářit se jako obstarožní jezevec na speedu. Druhá půlka je o poznání lepší a přestože je neménlich patetická, tak působí mnohem přirozeněji, jelikož se odehrává v bitevní vřavě plné odtrhnutých končetin a zavilých japonců. Mimochodem, je tu fajn casting, hlavní roli má sice Garfield, u kterého mě už poněkud štve, že neustále hraje teenagery, ale alespoň je stejně tlamatý, jako reálný Desmond Doss, A Vince Vaughonovi by měl konečně někdo zařídit soudní zákaz hraní v komediích, neb ty jsou sračkové a vážná poloha mu sluší mnohem víc. Během psaní tohoto komentáře nebyl zraněn ani jeden Japonec (12.11.2016)

Sorry Mele, ale nedal si to. V tomhle roce bych si měl automaticky zakázat se na cokoliv těšit, pokud to má nějaký bombastický hodnocení a opět se to potvrzuje. Tedy ne, že by to byl špatný film, to netvrdím, ale mám tu dva zásadní problémy. Ten první je to neustálý cpaní boha a bible do každýho druhýho dialogu (Aneb jak by to řekli v Rambovi 4 : život ti nezachránil bůh, ale my kurwa!) a ten druhý je, že některé scény a dialogy až moc okatě vykrádají Kubrickovo mistrovské dílo Full Metal Jacket. Ano jistě jsem strašný kverulant, máte pravdu, asi si opravdu téměř žádný současný film nedokážu užít, aniž bych ho neporovnával se starýma peckama, ale co naplat to srovnání geniálnost vs lepší průměr se prostě logicky nabízí a při vší snaze je tenhle film pouze tím druhým, což vzhledem k nemalým očekáváním z mé strany zklamání rozhodně je. Jinak akce je určitě syrová a realistická o tom žádná, ale neuškodilo by kdyby byla méně zběsilá a přehlednější. Celkově tenhle film neurazí, ale s tím hype tady bych to nepřeháněl. Za mě lepší 3* víc ne, nejde to.65% (16.11.2016)

Zajímalo by mě, jestli Mel Gibson chápe paradox, že se sice uchyluje k antinásilným agitkám, ale přitom jediná umělecká vize, kterou kdy měl, spočívá v zobrazování hyperreálného a směšně exponovaného násilí (nemusí se chodit ani do války, stačí se podívat na bitku dvou kluků, která končí rovnou tím, že jeden flákne druhého cihlou do hlavy). Gibsonovy filmy jsou teda proti násilí, ale přitom by bez násilí nemohly existovat ani sdělit svou myšlenku - nejsou schopny nabídnout systém světa v míru, dokážou jen lít na diváky krev. A vzhledem k tomu, že jim chybí cit pro nuance, mají nakonec spíš otupující efekt - dokážeme sice říct, že krvavá jatka jsou špatná, ale zároveň nic jiného než krvavá jatka není dost dobré, abychom tomu věnovali pozornost. A to jsem ani nezačal mluvit o té dementní hlavní figuře. Hrdina je buď idiot, nebo pokrytec. Je přece jedno, jestli v bitvě nemáte zbraň - jestli po sobě necháte střílet a spoléháte na to, že nepřátele zastřelí jiní, není to v důsledku jiné než když střílíte sami, ve skutečnosti tím do rizika uvádíte mnohem víc lidí, než kdybyste se mohli krýt sami. Plus je směšné, že situace, do jakých se dostává, jeho přesvědčení reálně netestují, spíš potvrzují (není těžký bejt hrdina, když scenárista tak moc chce, abyste jím byli)... Prostě dílo myšlenkově zcela utopené v patosu, fetiších a pokrytectví, které uspokojuje nejnižší pudy (vsadím se, že když začne první bitva, minimálně půlka diváků si aktivně řekne "no konečně", což je rozhodně úsměvný) a zároveň, což je nejhorší, se tváří hluboce lidsky. (20.01.2017)

Točení filmů podle skutečné události je záludné. Největší slabinou je, že v 90 % víme, jak to dopadne. Tady je zřejmé, že hkavním zadáním je zrodit hrdinu. Dřív jsem si myslela, že válečné filmy se točí proto, aby ukázali nesmyslnost války. Dnes mám podezření, že se točí, protože se diváci i režiséři vyžívají v masarkujících scénách, kde se rozprskávají končeniny a krev stříká proudem. Méně se někdy více. Stačilo by méně patosu, méně masakrování a špetka humoru. (16.11.2019)

Gibson se po 10 letech vrátil, aby natočil jeden z nejlepších válečných filmů posledních let. Sebejistá režie, která nabízí vtahující scény z pekla bitvy, a zároveň slzopudný příběh o odvaze, přátelství a vnitřní síle bez laciného patosu. První třetina à la filmy z 50. let, kdy Doss poznává svou lásku, je sice o něco delší, než by bylo nutné. Avšak běloskvoucí scény z nemocnice, kdy se pár seznamuje, pak o to více kontrastují s utrženými končetinami, ohořelými těly a nabroušenými bajonety, kterými se však režisér samoúčelně neopájí. Gibsonovi je bayovský patriotismus vzdálený včetně ukňouraných konverzací vojáků a přílišných zpomalených záběrů. Garfield se na rachitického vojína perfektně hodil, byť někdy působil příliš nablble, Vaughn poprvé dokázal, že umí i vážné role. Téměř neznámí scenáristé napsali i několik solidních fórků a zkrátka výsledek, který stál 40 milionů, vypadá na mnohem víc./// Příběh se v otázce, proč nechce Doss nosit zbraň, oddaluje od skutečnosti – jeho volba primárně vychází z traumatizujících zážitků v rodině, nikoli z příslušnosti k církvi. Postava je tak vstřebatelnější pro více diváků a její činy, ač místy na hranici uvěřitelnosti, působí věrohodněji. Tomu pomáhá rozumné rozhodnutí tvůrců, kterým bylo nezahrnout do filmu veškeré Dossovo hrdinství (zachraňoval i mimo Okinawu), což by šlo jen stěží natočit bez obvinění z přehánění či patetismu. Škoda poněkud přehnané finální scény, v níž se Gibson nedokázal vzdát okaté symboliky, čímž ostatně potrvrzuje, že nedokáže a asi ani nechce být nestranný./// Není to vypravěčsky rafinované, ukazuje to lásku a hrdinství jako z plakátu, ale tak dojatá jsem nebyla od Návratu krále. P.S. Milovníkům různých (nad)interpretací doporučuju sledovat postavu nabušeného vojáka jménem Hollywood, který všem ukazuje své koule, ale na bojišti je zbabělcem. 90 %. [Kino] (09.11.2016)