Škola hříšníků

Tak asi nejhorší je přečkat úvodní skoro tři minuty odporných pazvuků, pak už to jde. Tyto pazvuky sice ve filmu ještě uslyšíme, ale již mají alespoň melodii. Mladý Potměšil hraje dobře, ale scénář skáče zbytečně zpět do domova, i když se dění tam hlavní postavy netýká. Celkově mne to nijak moc nezaujalo, hlavně scénář se mi zdál hodně slabý. (03.07.2018)

Jiří Hanibal se v šedesátých letech vydal. Jeho filmy o dětství, mládí a stáří snad nenechají chladným nikoho, kdo se kdy zplna ponořil do života, aniž by se předtím přesvědčil, zda stojí před hlubinou či mělčinou. Romantickou variaci na antické drama Malé letní blues mám rád pro její atmosféru, založenou skvělou kamerou a hudbou, které patinují prázdninové jeviště zcela neodolatelně a z poněkud nesvých hereckých pokusů vytvářejí cosi příbuzné tamější vodní hladině či lesní bariéře. Škola hříšníků je podstatně vážnější, hlubší, ač i v ní jde o tutéž odvahu zahledět se do vlastního odrazu v neklidném vodním zrcadle. Díky množství dějišť, paralelních dramat a důkladných osobnostních vhledů však šířeji postihuje moderní společnost, odhalujíc její (snad) nejcitlivější slabiny – generační rozpor (zdůrazněný pozdním uvědoměním promarněných vlastních mladých let) a pověst co konvenční osobnost. Potměšil zde dokonale vystihuje ten šok prvně se otevírajících očí, které se neporaní o světlo (jež božské již dávno znají), ale o tmu, která dospělý svět neobestírá, ale z něj vyvstává, a Brzobohatý seznává, že na jeho dně je poušť. V závěru oba zakoušejí týž pocit věznění, který dotvrzuje, že jsou v podstatě identičtí a že se nemýlí, přestože si – ve snaze zachovat si zdravý rozum – namlouvají, že „život je jinde“. PS: Zvláštní, ba prazvláštní, nepochopitelnou náhodou je, že hlavní hrdina vypadá téměř jako jiný muzikální chlapec z jiného domu v ulici U Lužického semináře, který se narodil právě v tom roce, kdy byl tento film natočen. Chyběl je déšť a předpověď by se vyplnila zcela. (11.03.2017)

Skutečně depresivní snímek o pokusu mladého člověka vrátit se po sérii mladistvých pádů opět do života i přes snahu a lidskost všech vychovatelů a učitelů, do života, který není takový jak si idealizují "dětské" duše za zdmi "polepšovacího ústavu". Stannou pak tváří v tvář životu, kde "křivárna" nakonec zvítězí a jejich duše se zatvrdí. (13.12.2015)

Podmanivé psychologické sociální drama o problému společnosti plné lží, podrazů a nesnášenlivosti v konfrontaci s výchovou k pořádku mladých lidí v domově mládeže. Příběh sleduje krutou srážku s realitou propuštěného chovance, kterého výborně ztvárnil Ladislav Potměšil. Nevraživost a zlé jednání není jen výsadou v zaměstnání kde posléze nastoupil, ale i v jeho vlastní rodině. Ředitel ústavu na základě této zkušenosti začne pochybovat o smyslu velmi tvrdého řádu domova. Za co jsou ty mladí vlastně trestáni a jaký přínos má jejich výchova? Těžko říci je-li to kritika systému, společnosti nebo doby. Každopádně je to problém, který je svým smyslem nadčasový a platný i v dnešní době. Návrat chovanců z dětských domovů je pro každého velmi těžkou procedurou, kterou málo kdo projde bez problémů. Snímek je tedy v tomto ohledu velmi dobře natočen. (09.08.2015)

Přesně takhle vypadá střet teorie s praxí, konstatuji s politováním.. Dospívání je složité období i bez těch klacků pod nohama a pro kluka, kterému schází rodina, kotva, přístav, je to těžké dvojnásob.. Radek Brzobohatý se mi v roli ředitele Pavlaty zamlouval, stejně jako jeho výchovné metody, mladinký Ladislav Potměšil mě příjemně překvapil, dal toho Pepíka Adamce moc hezky.. Snímek na mne zapůsobil nejen jako otevřená kritika společnosti, ale zejména jako smutné sociální drama, kde mládě proti mistrovi (jednotlivec proti systému) nemá šanci.. (12.03.2021)