Pasťák

Pod učiteľským povolaním si každý predstavuje určite niečo celkom iné, ako sa predvádza v tomto domove mládeže. Divní nie sú len chovanci, ale aj samotný učiteľ, tak sa ani netreba čudovať divnému priebehu filmu. V rámci filmov pre náročného diváka to ešte ušlo, film mal dej, postavy nefilozofovali a Krampol ako vodca svorky bol super nesympatický. Záver sa fakt nehodil do slušnej socialistickej spoločnosti, takže film musel skončiť v trezore. –––– Vod vás čekáme víc. Jste první kvalifikovaná sila, kterou nám sem z okresu poslali. (13.01.2015)

Bezpochyby zajímavý příspěvek Hynka Bočana do zlatých šedesátých, který v kontextu naší kinematografie nemá obdoby. Na takovou depresi u nás jen tak nenarazíte. Kromě sugestivní atmosféry musím vyzdvihnout kameru, která zabíráním detailů či pohledů z první osoby zajímavě dotváří dojem. A nikdy by mě nenapadlo, že mladý Jiří Krampol může vypadat tak zlověstně :). Jediné co mi trochu nesedělo je fakt, že na celý ústav byl jediný vychovatel, což snad nebylo možné ani v tehdejší době... (14.02.2009)

,,VÍTÁM VÁS DO NAŠEHO ÚSTAVU.…“ /// Mísí se tady filmařina doby minulé s výdobytky socialismu, tedy abstrakty, který vlastně byly realitou. Chci tím říct, že je z toho cejtit ten komančsky vyčpělej svět, kterýmu ta krásná (v uvozovkách) deprimující atmosféra pasťáku, baráku, kterej je plnej mříží a musí se zamykat (ale prej si tam každej zvykne), dodá onu sílu. NIKDY SE K NIM NETOČTE ZÁDY A BUĎTE VE STŘEHU. Po obsahový stránce je zvláštní zjištění, že se dneska – krom všudypřítomný humanizace grázlů a příživníků – vůbec nic nezměnilo. Film na mně působí taky v osobní rovině, páč mi připomíná moje začátky – všude možně. A tak tu realitu vnímám asi silněji. Každopádně v rámci socialistický kinematografie, až neuvěřitelně pravdivej a drsnej snímek, kterej prostě musel skončit v trezoru. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem spíš na ty mladý kriminálníky. 2.) Často přemejšlím, jak by vypadal život mezi houpacíma koněma. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (23.02.2014)

Výborně obsazený snímek, jemuž se úspěšně podařilo převést do filmové podoby syrovost a fatalismus Misařovy předlohy. Všeprostupujícího marasmu (zejména ve scénách mimo pasťák) je chvílemi možná až moc, ale, byť nepatřím k pamětníkům, nemohu se zbavit dojmu, že právě takhle se tehdejší dobu podařilo vystihnout nejlépe. Od úvodní znamenité scény se školní kronikou až po samotný (téměř) nevyhnutelný závěr (který se od svého literárního předobrazu ovšem diametrálně liší) je celý příběh prodchnut důsledným - a tudíž dobově nepohodlným - realismem a právě díky tomu dodnes neztratil téměř nic ze své aktuálnosti i divácké atraktivity. O režijní zručnosti Hynka Bočana jistě není pochyb a i celá řada jeho novějších snímků a seriálů si určitě zaslouží uznání, ale pro mne zůstává vrcholem jeho tvorby právě "Pasťák" a stejně ponurý (a také trezorový) historický film "Čest a sláva" natočený rovněž v roce 1968. (06.02.2009)

Jeden z nejpodnětnějších i obsahově zvlášť závažných Bočanových režisérských počinů byl navíc v době svého skutečného vzniku objevem nejen československým, ale v mnohém i evropským a světovým. Způsob, jakým pojednal situaci v sociální sféře po pádu Novotného režimu (doba děje filmu je odhadnutelná do let 1961-1963), navazuje na podobné publicistické dokumentární filmy režiséra Jindřicha Fairaisla (prvního polistopadového generálního ředitele Československé televize) roku Pražského jara MILION VE ZVLÁŠTNÍ PÉČI, INSERÁT a VÍTÁNÍ NEMLUVŇÁTEK, které PASŤÁK předcházely. Autentičnost příběhu posiluje i pojetí hlavní postavy, která v mnohém sdílí některé rysy svých odpudivých svěřenců válcovaných znormalizovanou sociální péčí, která nesměla mnoho stát a od vlastního vězení se lišila spíše kosmeticky než podstatně. Osiřelý, bez kořenů, s ideály, ale bez naděje na jejich dosažení a materializaci (scéna se slzami), bez bytu a ubytování značně nabourává dobové fráze o péči o člověka. Jeho tragicky osudový konec (další zmarněný nadějný lidský život) nedosáhne na přátelský, milostně zbarvený úsměv a viditelnou sympatii obvodní (dětské ?) lékařky v kultivovaném podání půvabné Karolíny Slunéčkové. Tíseň, kterou cítíme z propasti mezi virtuální představou bodrého ředitele a skutečnosti, v mnohém připomíná alegorii normalizační okupace (film vznikal po 21. srpnu 1968). Ano, i takový dokázal být poúnorový komunistický režim, zbavený propagandistických příkras a idylizací. Hudba i tempo odpovídají době a jejímu vnímání času. Dílo nepoškozují; naopak, docelují je. PASŤÁK je dílem, na které se nezapomíná. (12.09.2014)