Interiéry

Upraveno v říjnu 2020. Interiéry jsou estetickým a barevně zakomponovaným pamlskem. Klaun sice obrátil soustředěnou pozornost na Bergmana, ale vypořádal se s vlastní výzvou po svém. Bergman vycházel z niterné rozervanosti jedince, ze ztráty boha, existenciální rozepře, z extrémních životních zkušeností. Naproti tomu Interiéry spíše směrují na nároky vyšší střední třídy, úspěchy individualismu a s nimi spojené nenaplněnosti očekávání, citovou strohost a zároveň táhlé prostředí vzájemné soutěživosti, vyvolávající žárlivost a zášť. Ale přese všechny znaky vážné tváře jsou i v tomto filmu zcela patrné klaunovy nihilistické stopy a klokotavé jízlivosti. Po herecké stránce jde o vynikající dílo, byť jde někdy o afekt, vyvolávaný závistí a ublíženým pocitem zrady. Základním kamenem vzájemného napětí je Eva (pozoruhodná Geraldine Page, a jako mladší Penny Gaston), ctihodně důstojná matka tří dcer, neočekávaně na počátku stáří opuštěná manželem. Dekoratérka interiérů se bez zbytečného emočního vzrušení drží své představy o způsobu života vyšší střední třídy. Ale nedostatečná schopnost projevit city a vášně v kombinaci s nároky vzájemné vztahy štěpí, místo aby dospěly k upevnění. Životní prohra se stává strašidelnou úzkostí vlastního bytí. Nejzapšklejší postavou je Joey (zajímavá Mary Beth Hurt, jako malá holčička Missy Hope), prostřední dcera. Neschopnost naplnit rodinná očekávání a nároky se promítají do zloby a jízlivého uštknutí. Důležitou postavou je Renata (příjemná Diane Keaton, jako malá Kerry Duffy), nejstarší dcera. Zářný básnický úspěch je bolestivý nejen pro její mladší sestru. Nejvýraznější mužskou postavou filmu je Frederick (velmi zajímavý Richard Jordan), Renatin manžel, který se nedokáže přenést přes neúspěchy literárního soutěžení a poměřování s vlastní ženou. Zlost si vztekle vylévá své ponížení. Významnou postavou je Arthur (zajímavý E.G. Marshall, jako mladší Roger Morden), právník, otec tří dcer a manžel Evy. Spořádaný život bez emocí nedokáže uspokojit jeho vnitřní potřeby, a proto se rozhodne učinit přelomový životní krok. Živočišným elementem je Pearl (příjemná Maureen Stapleton), bezprostřední vdova v bezelstném pojímání života a nová Arthurova životní míza. Nejmladší dcerou je Flyn (zajímavá Kristin Griffith, a jako malá holka Nancy Collins), trochu lehkomyslná televizní herečka v mladickém opojení života. Poslední výraznější postavou je Mike (příjemný Sam Waterston), životní druh věčně se vším nespokojené Joey. Interiéry jsou funkčním úkrokem z Allenova dosavadního způsobu filmové tvorby. Dopad přirozeného prostředí americké soutěživosti a vyvstalé napětí z nenaplněného očekávání nároků vyšší střední třídy rozkládají nitra i vzájemné vztahy. Zajímavé klaunovo překvapení: (24.07.2011)

Vskutku záměrně bergmanovské pojetí bolestného soužití nudných vypruzenců, mrtvolně strnulých ve svých pózách, stejně, jako interiéry, v nichž pronášejí své neživé dialogy, až do obrození, jež přichází s postavou Pearl, která je sice opačným, jásavým typem plným života, ovšem tím nešťastným způsobem, který nedovolí opustit záporné hodnoty na stupnici mých sympatií, takže za mě po dvou hvězdách, za zprostředkované nahlédnutí do míst, kterých bych nechtěla být součástí... (17.09.2013)

Jsem spokojenější, když mě Woody Allen baví. Ne, neříkám, že každý jeho film musí být řachanda fórů od začátku do konce, ale aspoň náznak humoru se dá snad propašovat do čehokoliv... Tedy zřejmě kromě Interiérů. Ne snad že by mě nějak nebývale nudily, to ne, ale na můj vkus to je příliš chladný film, na který jsem nejspíš neměl to pravé rozpoložení. Chápu, že si režisér a scenárista v jednom třeba chtěl od komedií oddychnout a zkusit pro změnu něco vážného, ale natočil tak film, na který se momentálně nechci dívat znovu, a to je tedy poprvé. (29.03.2014)

Myslím si, že každý režisér je ovplyvnení mnohými tvorcami. Je jedno či sa jedná o spisovateľov, hudobníkov, alebo režisérov. Woody Allen je známy predovšetkým ako tvorca vzťahových komédií, kde hlavná postava - intelektuál - čelí obyčajným nástrahám života. Interiéry sú ale vážnym filmom. Táto pocta Bergmanovi je podľa môjho názoru veľmi silnou výpoveďou o vzťahu členov jednej rodiny. Dlhé zábery, striedme herectvo, absencia hudby a hlavne finále v rozbúrenom mori, dopomáhajú filmu k tomu aby bol emocionálne bohatší a pritom dialógovo striedmejší než ako sme u americkej produkcie a vôbec u tvorbe Woodyho Allena zvyknutý. Skvelá pomalá dráma, ktorá mi značne ulahodila a ktorá ma podľa môjho názoru v jeho tvorbe neoceniteľné miesto. (15.04.2012)

Intimní. Tiché. Naturalistické. Podzimní moře a pláž, větve opadaných stromů. Kamera citlivá k detailům, bez jakýchkoliv filtrů a snímání věcí bez hudebního doprovodu. Postavy koukající se z okna a dotýkající se okeních tabulí jako když se vy sami koukáte z okna a mimoděk se dotýkáte chladných desek skla. Hutné a naléhavé. První Allenův film, ve kterém sám nehraje a první film ve kterém úplně chybí humor. Pokud umí tenhle člověk napsat a natočit takovýhle příběh, tak je mi skoro líto že se vždy tak silně orientoval na humornou tvorbu. Takovýchhle filmů bych chtěl vidět více. Tohle je klasickej kvalitní evropskej art amerického režiséra. A Allen mimo jiné dokazuje, že má právo posmívat se desetkrát v každé své komedii umělcům a všem klišé o potřebě umělecké tvorby. Protože zatraceně dobře ví o co jde. (Renata, když si prohlíží nepovedené fotografie sestry:) "Chudák Joey. Má v sobě všechno trápení a úzkost umělce, ale žádný talent." Právě tohle je jedna z nejsmutnějších vět, které jsem kdy v jakém filmu slyšel. A mezi námi, Joey je pro mě hlavní postavou tohohle příběhu. (14.01.2008)