Drahý deníčku

Na Febiofestu 2012 jsem viděla film podruhé. Poprvé to bylo před pár lety na kurzu italštiny. Italsky bez titulků. Takže jsem nemohla samozřejmě zachytit všechny nuance Morettiho vtipu. Ale už tehdy mě film nadchl. Dnes lidé ze sálu odcházeli, vedle mě seděla moje dcera, nemocná a unavená, a nechápala mé nadšení.Škoda. (29.03.2012)

Moretti si mne získal. Teprve druhý film (po Máme papeže!) a už má místo mezi mými oblíbenými režiséry. A těším se na další... Miluju prostě jeho smysl pro humor - město ovládané dětmi, Američané na Stromboli,... Celý film má krásnou a strašně poetickou atmosféru. Snad jen Moretti dokáže udělat ze svědění téma na třetinu filmu. I Nanni samotný se mi nesmírně líbil, připomínal mi totiž mne samotného. Pozastavuje se nad věcmi, které většinu lidí vůbec nezajímají. Po všem pátrá, vše ho zajímá, všemu chce přijít na kloub... Po dalších filmech možná budu přepisovat, ale podle mně je to vážně génius... 100% (02.04.2012)

"Nikdy nepozeráš televíziu?" "Televíziu nepozerám 30 rokov."     Svojrázne dielo (všetky tie žánre radšej ani vymenúvať nebudem) pozostávajúce z troch kapitol, ktoré sa dostalo medzi 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Dlho som nevedel, čo si mám o ňom myslieť. V prvej kapitole Nanni Moretti jazdí po meste na svojej Vespe, oslovuje neznámych ľudí a tak trochu zo seba robí debilka ("You just have to be calm, he's little bit off."). Alebo lepšie povedané, hrá sa na Woodyho Allena. Potom zase kriticky komentuje niektoré známe filmové diela, pričom sa tvári tak múdro, akoby jeho názor bol ten jediný správny. Pripadalo mi to ako taká narcistická snaha o art. Postupne ma ale film vtiahol svojou veľmi zaujímavou road-movie atmosférou podporenou výborne zvolenou hudbou. A veľmi dobrú druhú kapitolu ("O televíznom maniakovi" alebo "Hľadanie toho správneho ostrova pre tvorbu") a ešte lepšiu tretiu kapitolu ("Ako sa zbaviť svrbenia") som si už vyslovene užil.     "Z tohto príbehu som sa naučil jednu alebo skôr dve veci: po prvé, že lekári vedia rozprávať, ale nevedia počúvať..." (05.01.2023)

Nemám podobné filmy moc rád, protože mám většinou pocit, že vlastně nemají tvůrci co sdělit. Ale v tomhle případě se mi pojetí líbilo. Celkově to bylo takové přímé a přitom odlehčené, Nanni na vás nic nehrne, ale jede si v tempu normálního života a přitom zvládá sdělit celkem drsné pravdy. Příjemné pokoukání. (14.03.2016)

Tři mimořádně osobní výpovědi režiséra Nanniho Morettiho, přecházející mezi vyznáním a zpovědí, jiskří - a žel i hasnou - svou autenticitou. Jakkoliv jsou Morettiho projížďky městem okouzlující - a to nejen pro půvab zachycených reálií, ale i pro vtipné a lehce sebeironické komentáře a výstupy, trochu připomínající sladkobolné reflexe a konfese Woodyho Allena - a vtipem oplývá i jeho „ostrovní“ epizoda, přišlo mi, že všemu podávanému chybí odstup a zvrhává se to v banalitu. Přes ni sice i některé silné scény skutečně vynikly (například návštěva památného místa zavraždění Pasoliniho v Ostii), přes ni - a ovšem také pro ni: z celku totiž vystupují i proto, že vše ostatní převažují a upozaďují je, což je škoda, protože táž naléhavost je i v celé oné klaunské ekvilibristice muže na mopedu toužícího tančit. Aby to ale film opravdu znázornil, měl bych především Morettiho zahrát někdo zcela jiný. Uznávám, že v poslední kapitole sice jeho civilnost (zvlášť v úvodních záběrech z chemoterapie „dokumentárně“ snímaných) přestává jeho autoportrét deformovat, ale to je spíše silnějším soustředěním na vyprávění, pro něž „ego“ bledne v „egeo“. Jinde (a to většinou) se však čtenáři otevírá opravdu jen deníček, nikoliv deník… (28.02.2021)