Náhoda

Přepsáno v únoru 2019. Náhoda je dalším z filmů Krzysztofa Kieślowskiho, který musel několik let čekat, až vykoukne na svět v okleštěné, a dnes známé, podobě. Náhoda je existenciální pohled filmového tvůrce, který si pohrává s nejistotou a absurditou života. Náhoda je srovnáním tří variant životních postojů dobového života komunistického Polska. Představuje možnost aktivní, rezistentní a pasivní a nepřestává věřit na prostou lidskou slušnost, byť je samotná víra zdeformována do pouhého torza naděje. Žádná z cest se nevyhne zklamání, ani přehodnocování životních hodnot. Náhoda je hledáním a niterným zkoumáním morálních postojů a životních hodnot uprostřed nekompromisně výhružného stavu politického uspořádání společnosti. Hlavní postavou odlišných životních cest existencialismu je Witek Długosz (velmi zajímavý Bogusław Linda), student medicíny, vyrovnávající se se ztrátou otce. Náhoda formuje jeho budoucí kroky. Buduje, stoupá, přesto stále naivně věří v morálku. Podporuje druhou stranu, přesto touží především po osobním štěstí. Stojí mimo politické vášně, přesto se ho vše osobně dotýká a ovlivňuje. Důvěřivost je předností i slabinou. Witekovou ženou aktivní cesty je Czuszka (pozoruhodná Boguslawa Pawelec), jeho první láska a aktivní členka nelegální opoziční strany. Witekova naivita je rozhodující pro zachování vztahu odlišných politických postojů. Dlugoszovou láskou rezistentní verze je Werka (elegantní Marzena Trybała), sestra jeho kamaráda z dětství. Vztah je nejživočišnější, potřebuje se chvíle k načerpání dalších sil ke zvolenému způsobu života i k poznání nejúplnější svobody. Ženou pasivní možnosti je Olga Matwiszyn (zajímavá Monika Gozdzik), Witekova spolužačka z vysokoškolských studií medicíny. Život se opájí svým rodinným štěstím a úzkostlivě se vyhýbá všem náznakům čistě osobního postoje k politické situaci. Poklid a spokojenost je hlavním životním cílem. Důležitou postavou Witekova aktivního zapojení je Werner (velmi dobrý Tadeusz Łomnicki), starý komunista s vlastní zkušeností nespravedlnosti politického uvědomění. Přesto, a možná právě proto, je jeho podpora oficiálním strukturám nejpohodlnějším způsobem života. Výraznou postavou je Adam (vynikající Zbigniew Zapasiewicz), přední komunista, Wernerův dlouholetý kamarád a Witekův mentor při jeho stranické cestě vzhůru. Neohroženě jde za svým přesvědčením výhodnosti moci i pomocí obratné rétoriky a chlácholení. K výraznějším postavám patří také děkan (zajímavý Zygmunt Hübner) lékařské fakulty lodžské univerzity. Je ušlechtilým mužem, přesto se nepříjemné konfrontaci s politickou mocí nedokáže vyhnout. A je zde Witekova stará teta (příjemná Irena Byrska), bývalá aktivní komunistka a domácí svého synovce v jeho rezistentní životní verzi. Z dalších rolí: aktivní člen opozice a na vozík upoutaný katolický kněz Stefan (sympatický Adam Ferency), obratný přední člen komunistického svazu mládeže (dobrý Jerzy Stuhr), přední člen vzbouřených narkomanů v léčebně (Piotr Skarga), Witekův spoluvězeň a romantický člen opozice Marek (Jacek Borkowski), Witekův kamarád z dětství a Werčin bratr Daniel (Jacek Sas-Uhrynowski), komunistickými pohůnky agresí zastrašovaná starší žena (Stefania Iwińska), či ošetřovatelka Witekova otce Kasia (Kazimiera Nogajówna). Náhoda je svíravým pocitem doby v zajetí komunistického diktátu života. Nenabízí rozhřešení, dotýká se víry i její ztráty a kresli neměnnost postojů. Ani pasivita a čisté soukromé zaměření není osvobozující pro morální hodnoty. Náhoda je noční můrou před smrtí a pochmurným stavem doby. Jedinečné existenciální uchopení si pohrává se souvislostmi. (04.08.2009) (menej) (viac)

Příběh ze života - jednou jsem takhle napsal jedné spolužačce. (Samozřejmě, že se mi líbila – jak se vůbec můžete takhle ptát). Napsal jsem jí, že bychom si mohli popovídat, ale na živo, že takhle po internetu to nemá smysl. Kupodivu souhlasila, takže jsme se domluvili na čas v pondělí dopoledne, před jednou studijní projekcí (mám to štěstí, že i na vysoké škole jsem ve velmi úzkém kontaktu s filmem). Napsal jsem jí už v sobotu a tak jsem neděli prožil ve stálých obavách – co se stane, až tam přijdu? Bude to probíhat dobře? Jak na ni zapůsobím a bude stejně milá jako přes internet? A tak si dělám starosti, lámu si hlavu, připravuji si vtipy, vybírám oblečení, zkrátka se strachuji. Jsem celý den rozechvělý. V neděli odpoledne přijde mail od jednoho z našich profesorů. Toho, jenž má na starosti projekci. Píše se v něm, že ta proběhne v jiném sále, než obvykle. Alespoň tak jsem to pochopil. Říkal jsem si „to je zvláštní“. Ale co – zvláštní věci se přece dějí neustále. V pondělí ráno vstanu. Je pěkný den a já jsem zjitřený představou dnešního kontaktu. Dojdu na místo asi tak hodinu předem (co kdyby přišla spolužačka také dříve) a čekám tam, čím dál tím více nervózní, roztřesen, rozechvěn tak, že se klepe pomalu i stůl, u kterého sedím. (A ano, přiznávám, líbila se mi vážně hodně, hodně moc). Čekám a čas se pomalu plíží. Za mnou i přede mnou, všude samé vteřiny, minuty, hodinové ručičky. Počítám údery srdce. Je to jednoduché. Slyším je v ozvěně, jež se rozléhá budovou. Nikdo však nejde. Jdu ven, zapálím si cigaretu. Tu jsem si původně dát nechtěl, abych zapůsobil dobrým dojmem „voňavého nekuřáka“. Nevydržel jsem to. Při odfukování kouře jsem si cvičil své další „repliky“, abych nic nezkazil. (Zvláštní, jak moc mi na tom záleželo). Vrátil jsem se zpět a znovu čekal. Nikdo nepřicházel, nejen ona, ale vůbec nikdo. Když bylo za deset minut promítání, sešel jsem dolů do předsálí a zde čekal jeden kluk. Zeptal jsem se ho, jestli jsme to nespletli. Zjistili jsme, že ano. Profesor napsal mail nejasně a ve skutečnosti bylo promítání tam, kde bývá obvykle. S pocitem nejasné prohry, lehkou bolestí v hrudi, se svěšenou hlavou a další cigaretou v koutku jsem odkráčel směrem knihovna. Zde jsem chvíli dlel a čekal až se trochu uklidní zčeřené pocity. Nakonec jsem se rozhodl, že přijdu před koncem filmu a budu na spolužačku čekat. Přišel jsem, čekal jsem, byl jsem nervóznější než dříve. Otevřely se dveře, lidé pomalu začali odcházet ze sálu. Já jsem se začal v duchu modlit, ať aspoň teď nic nepokazím. Vyšla spolužačka s kamarádkou, zeptala se mě chladným tónem „co tu děláš“, aniž by mě pozdravila, a já jsem začal blekotat, že jsem se spletl. Ona na to, že teď už nemá čas a bez ohlédnutí odešla pryč. Od té doby jsem se jí vyhýbal, v podstatě jsem z ní měl strach a když už jsme spolu interagovali, bylo mezi námi cítit podráždění a chlad. Už jsou to bezmála dva roky. Ačkoliv se oba bavíme s ostatními lidmi ze třídy, spolu jsme se už v podstatě „živě“ nikdy nebavili. To ovlivnilo další a další aspekty mého studijního života, takže někteří její přátelé se mnou také (asi ze zásady) odmítají komunikovat, zatímco moji přátelé nemají zrovna v lásce ji. A s tím klukem, kterého jsem potkal u „špatného“ kinosálu jsem se mimochodem skamarádil. Byl z jiného oboru a tak jsem byl zrovna já od nás jediný člověk, který ho lépe poznal a díky němu poznal i další lidi. Jeden moment. Náhoda. Kapka v moři času. Co kdyby něco bylo jinak? Kdyby jsem se nespletl? Nebo kdyby to profesor napsal jasněji (ostatně nebyl jsem sám, kdo to špatně pochopil)? Co kdyby ona byla milejší? Nebo kdyby se mi od té doby sama od sebe ozvala? Seznámil bych se s tím klukem při jiné příležitosti, nebo by byl jen další náhodnou tváří v kinosále? Dodneška se mi to čas od času převrací v hlavě a já dumám – s lehce úsměvnou posmutnělostí – jak je to zvláštní, kolik věcí v našich životech je vlastně postaveno na drobnostech, na náhodách, na lehkých poryvech osudu... I o tom je Náhoda. Film, jež se přinejmenším svou základní premisou dotýká každého z nás. (13.09.2017) (menej) (viac)