Aféra z titulnej stránky

Kdo ocení tohle ať mrkne na Konformistu, -kdo pobral Konformistu a neviděl tohle, tak na to koukněte. -- Asi nebylo záměrem autorů , aby dílka tohoto ražení a vyznění točená v průběhu let sedmdesátých 20. století byla v ČR a přilehlém okolí poplatná i ve dvacátých letech 21. století, ale stalo se. Chtělo by se říci , že jsme za dospělou Evropou o čtyřicet let pozadu (to by to pak ještě mohli dohnat následující dvě generace), jenže ne. Pokud k tomuto odstupu přičtete fenomén tzv. sociálního státu ( o nic než plíživou bolševizaci nejde - což je aktuální fenomén právě Evropy) tak nějaké dorovnání v myšlení a kvality života třeba v Nizozemí nehrozí. Nikdy. (no a že byl pan Petr Čepek mladším bratrem pana Volonté, tak snad o tom není sporu) (01.05.2021)

Gian Maria Volonté v roli naprosto vykořeného muže, který bez emocí, bez vášně nebo nějakého uchopitelného přesvědčení formuje svět kolem sebe a realitu pevně drží v rukou. S odstupem dvaceti let toto panoptikum negativních chrakterů vidím jako maximální zážitek, přeci jenom dnes dokážu lépe vnímat a ocenit práci kamery v prostoru, intertextové odkazy a Volontého herectví. A mám mnohem lepší přehled přes italská politická dramata. (15.02.2011)

Snímek z nudného zpracování nezachrání ani český dabing z roku 1977. Politický boj mezi pravičáky a levičáky mě vůbec nebavil a příběh vraždy mladé dívky, odehrávající se na pozadí voleb nemá žádné grády. Řeší se hlavně politika a manipulativnost novinových médií, konkrétně pravicového deníku Žurnál a jeho bezcitného šéfa Bizantiho. Tomu se náramně hodí, když z vraždy policie obviní hipísáckého levičáka a on sám vytvoří na základě falešných údajů a manipulací se svědky svoji verzi pro noviny. (20.04.2021)

Milánskemu, pravicovému, zároveň povedzme i "propagandistickému", novinovému plátku: Il Giornale s dennými výtlačkami v pomere až 500 000 ks; šéfuje snáď úplne ten najzodpovednejší z ponúkajúcich sa [šéf]redaktorov, akých si asi ani vskutku vôbec nedokážeme predstaviť, nakoľko práve tento [mimoriadne cynický] protagonista: Giancarlo Bizanti v podaní G. M. Volontého, je toho i naprosto názorným príkladom, že podobných, kreatívnych novinárov, by sme určite našli i zrovna teraz v súčasnosti, a to teda konkrétne spoločne i so zvláštnymi praktikami zo strany REDAKCIE ako celku... • Skrátka; kto chcel s vlkmi žiť, musel s nimi vyť, čo vyslovene platilo hádam nielen pre tohto kľúčového hráča na poli: Bizantiho, ale súčasne taktiež i pre jeho pravú ruku Lauriho a mnohých ďalších hráčov na scéne, pričom iba taký mladý, a k tomu i viac-menej »čestný novinár« Roveda, sa s týmito danými «postupmi», akosi nemohol stotožniť. • Totižto, ŽURNÁL, sa venoval predovšetkým najviac týmto jednotlivým kategóriám: demonštráciám, politike a voľbám, vrátane i chladnokrvnej vražde »panenskej« dievčiny menom: Mária Grazia Martiniová, kedy v podstate všetky tieto spomínané faktory sa napokon spojili dohromady, odkedy som sa vlastne už nechal len postupne oddávať ponúkaným filmovým obrazom, resp. režisérskej vízii: M. Bellocchia, ktorý si toho naložil na plecia asi i o niečo [málo] viac, než čo dokázal uniesť. • Zrejme najzaujímavejším článkom talianskeho titulu: Hoď monštrum na titulnú stranu; bol najmä samotný chod novín + všetko, čo k tomu ešte i automaticky prislúchalo, a k čomu sa pomaličky nabaľovali i ďalšie vrstvy scenáristického kreditu, ktoré som medzitým už o pár riadkov vyššie spomenul, a z čoho mám naostatok i veľmi sugestívny, až by som dokonca povedal, že znechutený pocit, čo sa v danom človeku skrýva, keď ani nepociťuje žiadne zábrany, výčitky svedomia a cetera, tak vtedy je schopný asi všetkého, takpovediac: kráča aj cez mŕtvoly; a mimochodom, presne o tom bol tento desivý a znepokojivý titul v jednom! PS: Ako VEĽKÉ + by som vyzdvihol, že režisér si pre svoj počin zvolil: dokumentárny štýl, z ktorého sa vzápätí vytvárala i autentická atmosféra, ako by sa divák v tom čase znenazdajky ocitol v priamom epicentre diania, čo rozhodne "aspoňže" kvitujem. (21.11.2023)

V době svého vzniku musel film znechutit spoustu diváků, dnes již jen nad známými skutečnostmi pokrčíme rameny a bereme je jako neměnný fakt. Volonté je překvapivě civilní, téměř nepřehrává, takže je místy i herecky snesitelný. Výborný námět by si zasloužil propracovanější scénář a trošku odvážnější režii. Odvaha však nechyběla Piovanimu, jeho hudba mi připomíná De Roubaixovu nadčasovou hravost spojenou s naléhavostí. (02.07.2021)